Proč jsme líní? A jsou líná i zvířata?

Nezávislá skupina vědkyň a vědců z českých i zahraničních výzkumných institucí odpovídá na vaše dotazy. Některé odpovědi pak sdílí i na sociálních sítích Facebook, Twitter, Instagram, Threads a zde na Seznam Médium.

Nejprve je nutné popsat, co vlastně ta lenost je. Lenost je definována jako nechuť jedince k aktivitě a námaze, a to i přesto, že jedinec má schopnost jednat a namáhat se. Rovněž zahrnuje nedostatek motivace, neochotu snažit se dosáhnout cíle a touhu po relaxaci. U lidí je lenost často automaticky brána s negativní konotací. Už jenom podle katolické víry je lenost jedním ze sedmi smrtelných hříchů. Pokud vás někdo označí za líného člověka, není to nijak zvlášť příjemné a pojí se s tím pocit studu.

Mnohem zásadnější otázkou, než co je lenost, je otázka, proč lenost vůbec vzniká a co k jejímu vzniku vede. Pojďme se nyní přesunout ke zvířatům (téma lenosti u lidí je jistě mnohem komplexnější, a proto jej přenechám odborníkům v příslušných oborech). Zvířata napříč živočišnými kmeny zpravidla využívají volný čas pro odpočinek a šetření energie. Taková energie pro různorodé aktivity, které chování daného zvířete vyžaduje, je velmi cenná věc. Její šetření je tedy nedílnou součástí života každého zvířete. Už jenom tělesná stavba a životní procesy v těle živočicha jsou tak dobře kalibrovány, aby nedocházelo k přebytečnému úniku energie.

Uveďme si příklady. Drobní savci s noční aktivitou žijí rychlým způsobem života, co se reálného času týče (existuje i fyziologický čas života, který je pro všechny živočichy v podstatě stejný – ale tím se zde nebudu zabývat a případné dotazy mohu zodpovědět dodatečně). Takový rejsek musí přes den hodně odpočívat a často i snížit svůj metabolismus, aby měl dostatek energie na noční shánění kořisti. Pokud by ho něco při odpočinku výrazně vyrušilo a neměl dostatečný čas na zotavení, mohlo by ho to i stát život.

Gepardy žijící v afrických savanách můžeme po většinu času pozorovat ležící ve stínu stromu. Má to svůj důvod. Gepardi při lovu vyvíjí obrovskou rychlost, která je energeticky velmi náročná a šance, že při útoku kořist udolá, je často nízká. S každým skokem a každou uběhlou vteřinou gepard analyzuje, zda mu stále stojí za to ve sprintu pokračovat. Pokud má tedy lov absolvovat několikrát za den, musí také často odpočívat.

Tyto příklady mají ukázat, že častý a/nebo vydatný odpočinek je pro zvířata opravdu zásadním aspektem života. V dokumentech tak můžeme pozorovat záběry lvů, goril, klokanů, ale například i hadů a krokodýlů, jak se někde povalují. Vačnatci mají obecně mnohem pomalejší metabolismus než zbylé skupiny savců (placentálové), a proto šetří energii, jak jen to jde. Studenokrevní plazi nejprve musí nějakou dobu strávit vyhříváním na kamenech v ranním slunci, než mohou přejít k dalším denním aktivitám. A lenochod vlastně také není úplně tak líný, jak jeho název napovídá. Lenochodi mají extrémně zpomalený metabolismus, a tak žít rychlejším způsobem života u nich ani není možné. Shrneme-li to, u zvířat je tedy odpočinek způsob, jak šetřit energii.

Odpočinek a šetření energie se ale nerovná lenost. Když se vrátíme k definici lenosti jako neochoty být aktivní, můžeme říct, že běžný odpočinek u zvířat opravdu není leností. Lenost může být definována také jako neaktivní období, které nemá žádnou funkci (Koene et al. 1999). Neochota pro aktivitu může být pozorována například u zvířat v zajetí. V zoologických zahradách, kde se požadavky divoké přírody, jako je například ochrana před predátorem a lov potravy, smývají. Zde mají zvířata hodně volného času a takové prostředí může u zvířat vyvolávat lenost.

Lenost u zvířat v zajetí může být úzce spojena s nudou, a proto je třeba jim do výběhů přidávat různé hračky a prolézačky, které budou obměňovány a které zajistí, že se zvíře nebude nudit. I to se může pozitivně projevovat na zdravotním stavu zvířat. Obecně se toto obohacování výběhů označuje termínem „enrichment“, který je mimo jiné i součástí zákona pro ochranu zvířat proti týrání (246/1992 Sb.). Tohle může být tedy odpověď na otázku „Jak se dá lenost léčit?“. To samé, co pozorujeme u zvířat v zoologických zahradách, může být i u zvířat hospodářských nebo zvířat chovaných pro pokusy v chovných zařízeních.

Další faktor, který obecně může vyvolat více volného času a méně aktivity u zvířat, je dostatečné množství potravy v daném prostředí. Jedinec nemusí vynaložit tak velké úsilí pro její shánění a ani nemusí řešit případnou konkurenci, a tudíž má více volného času. Stejně tak i absence přirozených predátorů může zvířeti poskytnou více klidu, a tedy i prostor pro zlenivění. Typickými příklady zvířat z přírody, která nemusí řešit nedostatek potravy a výraznou predaci, jsou například pandy, koaly, gorily nebo hroši.

Individualita v lenosti je také dána podmínkami, ve kterých se jedinec vyskytuje. V koloniích rypošů lysých (Heterocephalus glaber) má na lenost „pracovníků“ vliv vůdčí samice, která je popostrkuje a nutí k aktivitě (například k práci na tunelech v jejich teritoriu nebo shánění potravy). Obecně větší jedinci, kteří jsou příbuzensky vzdálenější, mají tendenci být línější. Odstranění vůdčí samice z kolonie způsobí selektivní snížení aktivity u těchto velkých, méně příbuzných jedinců. Nicméně samice pracovníky nutí k aktivitě pouze když není v okolí dostatek potravy. To, jestli jsou zvířata v lenosti individuální bez vlivu vnějších podmínek, je otázkou… Ale na toto téma jsem bohužel nenašla žádné vědecké studie.

Pokud bych tedy měla téma shrnout, mohu říci, že lenost určitě není vlastností jednoho či více konkrétních druhů, ale vzniká za určitých podmínek. Lenost můžeme pozorovat především u zvířat v zajetí (zoologické zahrady, chovná zařízení atd.). Důvodem vzniku lenosti může být často dostatek bohaté potravy v okolí a/nebo absence predátora. Některé druhy zvířat v těchto „nenáročných“ podmínkách v přírodě žijí, a mají tedy možnost být více líní. Obecně je ale snížená aktivita a odpočinek nedílnou součástí životů zvířat a často není zcela bez funkce.

Na lenost se dá dívat z mnoha úhlů pohledu, a proto uvítám i váš názor a poznatky na toto téma.

Za tým Zeptej se vědce zpracovala Marie Truhlářová.

Marie Truhlářová, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy

Projekt Zeptej se vědce se snaží zprostředkovat kontakt mezi vědeckou a nevědeckou veřejností. Máte-li na vědce nějaký dotaz, zeptejte se nás na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu.