Co se uvolňuje z levných plastových krabiček na jídlo při ohřívání v mikrovlnce?

Zbylé těstoviny od včerejší večeře, oběd z práce nebo jídlo připravené na několik dní dopředu. Plastové krabičky jsou pro skladování a ohřívání potravin běžnou součástí každodenního života. Problém může nastat ve chvíli, kdy se do mikrovlnné trouby dostane nádoba, která k tomu není určená, případně je příliš opotřebovaná nebo se používá jinak, než doporučuje výrobce. Některé látky se totiž mohou z plastu v malém množství přenášet do jídla. Neznamená to automaticky, že je každá plastová krabička nebezpečná, ale při zahřívání záleží na typu materiálu, teplotě i složení samotného pokrmu.

Plast není jeden univerzální materiál. Krabičky se vyrábějí z různých druhů polymerů a mohou obsahovat také přísady, které jim dodávají pružnost, barvu, pevnost nebo odolnost vůči světlu a teplu. U některých plastů se proto sleduje možné uvolňování zbytkových výchozích látek, přísad či produktů vznikajících při stárnutí materiálu. Množství, které se může dostat do potravin, závisí na konkrétním výrobku a podmínkách používání. Významnou roli hraje především teplota, délka kontaktu s jídlem a také to, zda je potravina mastná nebo kyselá.

Jednou z nejčastěji diskutovaných látek je bisfenol A, známý pod zkratkou BPA. V minulosti se používal například při výrobě některých polykarbonátových plastů a epoxidových pryskyřic. Jeho působení na hormonální systém je předmětem dlouhodobého výzkumu a evropské předpisy jeho použití v materiálech přicházejících do styku s potravinami výrazně omezily, včetně nových zákazů přijatých na úrovni Evropské unie. To však neznamená, že lze každou starší nebo neznámou plastovou nádobu automaticky označit za nebezpečnou. Důležité je, z čeho je vyrobená, kdy byla uvedena na trh a zda splňuje příslušné požadavky pro kontakt s potravinami.

Další skupinou látek jsou ftaláty, které se používají především ke změkčování některých plastů, zejména PVC. Nejsou však běžnou součástí všech plastových krabiček a jejich přítomnost nelze odvozovat jen od nízké ceny výrobku. Některé ftaláty mohou ovlivňovat hormonální systém, a proto je jejich použití v materiálech pro styk s potravinami regulováno. U konkrétní nádoby ale nelze bez znalosti jejího složení říct, zda je obsahuje nebo zda se z ní při ohřevu uvolňují.

Pozornost se věnuje také styrenu, který souvisí s výrobou polystyrenových materiálů, a různým přísadám či zbytkovým látkám v dalších typech plastů. U některých materiálů mohou za určitých podmínek do potravin přecházet i malé částice plastu. Výzkum mikroplastů a nanoplastů v potravinách se rychle rozvíjí, ale u běžných plastových krabiček stále není možné přesně vyčíslit, jaké množství člověk při každodenním používání přijme a jaký zdravotní dopad to má. Samotný nález určité látky nebo částic ještě automaticky neznamená, že daný výrobek při správném používání představuje zdravotní riziko.

Zvlášť důležitý je druh jídla, které v krabičce ohříváte. Potraviny s vyšším obsahem tuku, například omáčky se smetanou, maso nebo sýry, mohou za určitých podmínek podporovat přenos některých látek z materiálu do jídla více než potraviny s nízkým obsahem tuku. Význam může mít také kyselost pokrmu a to, jak vysoké teploty jídlo během ohřevu dosáhne. Plastová nádoba přitom nemusí být viditelně roztavená ani deformovaná, aby k určitému přenosu látek docházelo. Právě proto nestačí spoléhat pouze na to, že krabička po ohřevu vypadá normálně.

Jak tedy poznat, zda je nádoba do mikrovlnné trouby vhodná? Nejspolehlivější je označení výrobce, že je určena pro ohřev v mikrovlnce, případně odpovídající symbol. Samotný symbol skleničky a vidličky znamená, že je výrobek určený pro styk s potravinami, nikoli automaticky pro ohřívání. Ani číslo v recyklačním trojúhelníku samo o sobě nepotvrzuje, že lze konkrétní nádobu bezpečně používat v mikrovlnné troubě. Pokud na obalu chybí informace o vhodném použití, je rozumnější jídlo přendat do nádoby, u které výrobce ohřev výslovně povoluje.

Opatrnost je namístě také u krabiček, které jsou poškrábané, zkřehlé, popraskané, zdeformované nebo mají povrch, který se začíná odlupovat. Opakované zahřívání, mytí v myčce a mechanické opotřebení mohou vlastnosti materiálu postupně měnit. Jednorázové obaly od hotových jídel, kelímky od jogurtů nebo vaničky od masa nejsou automaticky vhodné k opakovanému ohřívání jen proto, že v nich potraviny původně byly. Pokud výrobce neuvádí, že lze nádobu zahřívat, nepoužívejte ji k tomuto účelu.

Často se doporučuje sledovat také označení typu plastu. Polypropylen, označovaný zkratkou PP a recyklačním číslem 5, se používá v mnoha nádobách určených pro potraviny a některé výrobky z něj jsou vhodné i do mikrovlnné trouby. Samotná zkratka PP však nestačí jako záruka, že konkrétní krabička snese ohřev za všech podmínek. Rozhoduje provedení výrobku a pokyny výrobce. Stejně tak není správné tvrdit, že všechny plasty s jiným recyklačním číslem jsou automaticky nebezpečné.

Jednoduchým způsobem, jak nejistotu omezit, je ohřívat jídlo ve skleněné nebo keramické nádobě určené do mikrovlnné trouby. Sklo a vhodná keramika obvykle představují praktickou volbu zejména pro pravidelný ohřev. Pozor je potřeba dát na kovové zdobení, praskliny a na nádoby, které nejsou určeny pro mikrovlnné použití. Pokud jídlo přenášíte do práce, můžete ho skladovat v plastové krabičce a před ohřevem ho přendat na talíř nebo do skleněné nádoby. Jde o jednoduchý krok, který snižuje přímý kontakt potravin s plastem při vysoké teplotě.

Důležité je také nepřehřívat prázdnou plastovou nádobu a dodržovat pokyny pro používání víčka. Některá víčka musí být při ohřevu pootevřená, aby mohla unikat pára. Pokud se krabička během ohřívání výrazně deformuje, začne zapáchat nebo se na ní objeví jiné neobvyklé změny, přestaňte ji používat. Nádobu nikdy nevkládejte do mikrovlnky jen podle odhadu, že „to snad vydrží“.

A co levné krabičky z internetových tržišť nebo z neznámých zdrojů? Nízká cena sama o sobě neznamená, že je výrobek zdravotně závadný. Větší problém představuje chybějící identifikace výrobce, nejasné pokyny, nedostatečné informace o vhodnosti pro styk s potravinami nebo absence označení pro mikrovlnný ohřev. U výrobků prodávaných v Evropské unii platí požadavky na materiály určené pro kontakt s potravinami, ale u nejasně označeného zboží se spotřebitel obtížněji orientuje v tom, k čemu je konkrétní nádoba skutečně určená.

Nemusíte se tedy plastovým krabičkám úplně vyhýbat ani mít obavy pokaždé, když si v nich přinesete oběd. Nejrozumnější je používat je podle pokynů výrobce, neohřívat v nich jídlo, pokud k tomu nejsou určené, a vyřadit kusy, které jsou výrazně opotřebované. Pro pravidelné ohřívání je praktickou alternativou sklo nebo vhodná keramika. Největší smysl má omezit zbytečné vystavování nevhodných plastů vysokým teplotám, nikoli předpokládat, že každý plastový výrobek automaticky uvolňuje nebezpečné množství škodlivin.