Článek
„Já vlastně nemám stres,“ řekl hned na začátku.
A u toho se podíval na telefon.
Položil ho displejem nahoru na stůl. To je mimochodem první klinický příznak. Lidi bez stresu dávají telefon do kapsy. Lidi ve stresu ho dávají tak, aby ho viděli i periferním viděním.
„Takže žádný stres?“ zeptal jsem se.
„Ne. Všechno v pohodě.“
V tu chvíli mu zavibroval mobil. Nezvedl ho. Jen se na něj podíval. Pak znovu. A ještě jednou. Pro jistotu.
„Co by vás přivedlo k tomu, že jste přišel?“
„Jsem unavenej. Špatně spím. Nemůžu se soustředit. Jsem podrážděnej.“
Ano. Klasický obraz člověka v absolutním zenu.
„A čím to podle vás je?“
„Nevím. Asi věk.“
Kolik je vám?
„Třicet dva.“
Výborně. Věk. Největší univerzální výmluva moderní generace. Když je vám dvacet, je to puberta. Když třicet, je to věk. Když čtyřicet, je to krize. Když padesát, je to už prostě všechno.
„Jak vypadá váš den?“ zeptal jsem se.
„Práce, maily, schůzky, zprávy, sociální sítě, večer seriál.“
„Kolik času jste dneska strávil na telefonu?“
„Nevím. Normálně.“
Ano. Zase to slovo. Normálně. V překladu: raději to nechci vědět.
Podíval se na mobil. Odemkl ho. Zkontroloval. Zamkl. Položil.
Uplynulo asi čtyřicet vteřin. A udělal to znovu.
„Vy si uvědomujete, že kontrolujete telefon každé dvě minuty?“ zeptal jsem se.
„Ne. To ani ne.“
Podíval se na něj znovu.
„A co tam vlastně čekáte?“
„Nic konkrétního. Jen… kdyby něco.“
Ano. Kdyby něco. Největší stresový spouštěč 21. století. Permanentní stav pohotovosti.
Dřív lidi čekali na telegram, pak na pevnou linku, pak na SMS. Dnes čekají na všechno zároveň. Notifikace, zprávy, maily, reakce, lajky, odpovědi. Mozek nikdy nevypne, protože pořád existuje možnost, že se něco stane.
A on tomu říká „nemám stres“.
„Takže když vám teď telefon nevezmu, jste v pohodě?“ zeptal jsem se.
Ztuhl.
„No… asi jo… ale…“
„Ale?“
„Co když mi někdo píše?“
Ano. Katastrofický scénář. Svět se zhroutí, když deset minut nevíte, co se děje na displeji.
„A co se reálně stane, když to neuvidíte?“
„Asi nic.“
„A co se stane ve vaší hlavě?“
„Budu na to myslet.“
Přesně. Stres už dávno není v událostech. Stres je v očekávání událostí.
On nebyl ve stresu z práce. On byl ve stresu z potenciální práce. Z potenciálních problémů. Z potenciálních zpráv. Z potenciálních krizí, které se možná nikdy nestanou.
Ale mozek je připravený. Nonstop.
„Jak dlouho denně koukáte do obrazovky?“
„Nevím. Pořád.“
To je mimochodem jediná upřímná odpověď, kterou jsem ten den dostal.
„A kdy máte úplně klid?“
„Když spím.“
„A spíte dobře?“
„Ne.“
Takže shrnuto: člověk, který je celý den online, večer unavený, v noci nespí, ráno vstává s telefonem v ruce a tvrdí, že nemá stres.
To je asi jako tvrdit, že nejste mokří, jen stojíte pod vodopádem.
„Takže já jsem ve stresu?“ zeptal se.
„Ne tak, jak si ho představujete,“ řekl jsem. „Vy jste v chronickém napětí.“
Rozdíl je jednoduchý. Stres je reakce na problém. Napětí je stav, kdy čekáte na problém.
A čekat celý den na něco, co možná přijde, je psychicky mnohem horší než řešit konkrétní průšvih.
„A co s tím?“ zeptal se.
Zase ta nejtěžší otázka. Protože odpověď je děsivě jednoduchá.
Méně notifikací.
Méně kontroly.
Více ticha.
Více nudy.
Což je pro dnešního člověka skoro radikální životní změna. Vypnout telefon je pro mnohé horší než vysadit cukr.
„To nejde. Potřebuju být k dispozici,“ řekl.
Ano. Potřebuju. Krásné slovo. V překladu: bojím se, že když nebudu reagovat hned, nebudu důležitý.
To už není stres z práce. To je stres z vlastní existence.
„Takže vlastně nemáte stres…“ shrnul jsem, „jen jste permanentně ve stavu pohotovosti, bez možnosti vypnout.“
„Když to řeknete takhle, zní to hůř.“
Ano. Proto to většinou takhle neříkáme.
Do karty jsem si napsal: únava, poruchy spánku, pravděpodobně stres.
Skutečná diagnóza by zněla: pacient si myslí, že nemá stres, protože nikdy nezažil skutečný klid.
Říká, že nemá stres.
Jen kontroluje telefon každé dvě minuty.
A to je možná největší paradox dnešní doby. Lidi nejsou ve stresu z toho, co se děje. Jsou ve stresu z toho, co by se mohlo stát, kdyby se na vteřinu odpojili.
Moderní úzkost nevypadá jako panika. Vypadá jako člověk, který sedí klidně v křesle, usmívá se, tvrdí, že je v pohodě… a přitom už po páté během jedné minuty sahá po telefonu, aby se ujistil, že svět na něj ještě nezapomněl. A že on náhodou nezapomněl na svět. Což je, upřímně řečeno, to, co by mu pro zdraví prospělo úplně nejvíc.
