Článek
Když jsem byl ve čtvrtém ročníku medicíny, říkali nám, že to děláme pro poslání. Že peníze nemají být hlavní motivací. Že odměnou je uzdravený pacient.
Nikdo nám ale neřekl, že až budeme mít za sebou šest let fakulty, dalších pět let specializační přípravy, stovky hodin kurzů, stáží a neplacených přesčasů, budeme si doma počítat, jestli vyjdeme s hypotékou.
Jsem lékař v krajské nemocnici. Sloužím 24hodinové služby. Rozhoduji o tom, kdo půjde na sál a kdo může počkat. Podepisuji propouštěcí zprávy, nesu právní odpovědnost za komplikace. Když se něco pokazí, nejde o zpožděný balík. Jde o lidský život.
A přesto mám základní plat, který se nebezpečně blíží mzdě skladníka v logistickém centru za městem.
Nejde o pohrdání skladníky. Jejich práce je fyzicky náročná a férová. Ale odpovědnost je jinde. Když skladník udělá chybu, firma přijde o peníze. Když lékař udělá chybu, někdo přijde o zdraví – nebo o život.
Realita českého zdravotnictví je postavená na přesčasech. Tabulkový základ je jen začátek. Skutečný příjem vzniká díky službám. Dvanáctky, čtyřiadvacítky, víkendy, svátky. Bez nich by řada z nás finančně nepřežila.
Chcete vědět, jak vypadá „nadprůměrný“ plat lékaře? Vypadá jako 250–300 hodin měsíčně. Vypadá jako únava, kterou si berete domů. Vypadá jako děti, které vidíte ráno spící a večer spící.
Když se veřejnost dozví o průměrném platu lékařů, málokdy slyší, že je to průměr včetně přesčasů. Že zahrnuje roky praxe. Že zahrnuje služby, které by v jiných oborech byly dávno nelegální.
Zkuste si představit jinou profesi, kde je normální pracovat 24 hodin v kuse a pak druhý den dál rozhodovat. V dopravě by to bylo nepřípustné. V průmyslu nepředstavitelné. V medicíně je to standard.
Proč to děláme?
Protože pacient nepřijde podle tabulek. Infarkt si nevybírá pracovní dobu. Dětská sepse nepočká na pondělí. A když na oddělení není dost lidí, někdo tu službu vzít musí.
Systém stojí na tom, že většina lékařů má v sobě silný pocit odpovědnosti. Že nepoloží telefon a neřekne: „Můj čas skončil.“ Že zůstanou déle, i když už jsou za hranou.
Jenže odpovědnost nezaplatí energie. Poslání nezaplatí nájem.
Mladí kolegové to vidí. Po škole odcházejí do Německa, Rakouska, Skandinávie. Ne proto, že by chtěli luxus. Chtějí normální pracovní dobu a plat, který odpovídá kvalifikaci. Chtějí systém, kde přesčas není podmínka přežití.
Zůstávají ti, kteří mají rodinu, vazby, nebo ještě věří, že se to změní.
Každý měsíc dostanu výplatu a podívám se na číslo, které má reprezentovat hodnotu mojí práce. Hodnotu noci, kdy jsem resuscitoval třicetiletého chlapa. Hodnotu rozhovoru s matkou, které jsem musel říct, že nádor je neoperovatelný. Hodnotu podpisu pod informovaným souhlasem, za který nesu právní odpovědnost.
To číslo není jen o penězích. Je o signálu.
A ten signál zní: zvládnete to i tak.
Možná ano. Zatím.
Ale za jakou cenu?
Vyhoření mezi lékaři není módní slovo. Je to realita. Úzkosti, deprese, rozpadlé vztahy. Když jste vyčerpaní, roste riziko chyb. Když roste riziko chyb, trpí pacient. Kruh se uzavírá.
Často slyším: „Vždyť jste to věděli, do čeho jdete.“
Ne, nevěděli jsme, že se z přesčasů stane norma. Že systém bude dlouhodobě stát na hraně personálního kolapsu. Že budeme obhajovat vlastní hodnotu před společností, která nás na jedné straně oslavuje a na druhé zpochybňuje.
Nechci být hrdina. Nechci potlesk. Chci férové podmínky.
Chci, aby mladý lékař nemusel volit mezi důstojným životem a prací v české nemocnici. Aby zkušený lékař nemusel držet tři služby týdně, aby uživil rodinu. Aby odpovědnost za lidský život nebyla oceněna méně než logistická optimalizace skladu.
Zachraňuji životy. To není metafora. To je každodenní realita.
A přesto beru jako skladník.
Otázka nezní, jak dlouho to ještě vydržím já.
Otázka zní, kdo tu práci bude dělat za deset let.
