Článek
Když zazní slovo infarkt, v sanitce se automaticky přepíná režim „vážně“. Žádné vtipy, žádné řeči, jen kyslík, defibrilátor, léky a připravenost na nejhorší. Protože infarkt není rýma. Infarkt je ten druh slova, u kterého se i zkušení záchranáři přestanou usmívat.
Ten den přišla výzva jasně: „Muž, 52 let, silná bolest na hrudi, dušnost, studený pot.“ Klasický popis, učebnicový. Řidič šlápl na plyn, siréna začala řvát a my jsme si v hlavě rovnou promítali scénář: ucpaná tepna, kolaps, boj o minuty.
Dorazili jsme do rodinného domu. Otevřela nám paní v županu, červená v obličeji, očividně víc naštvaná než vyděšená.
„On je v obýváku,“ řekla a protočila oči.
To bylo první varování, že realita možná nebude úplně podle protokolu.
V obýváku seděl pán na gauči. Neležel. Nesvíjel se. Nesahal se za hrudník. Seděl, pil vodu a dýchal rychle, ale rozhodně nevypadal jako někdo, kdo právě umírá.
„Pane, co se stalo?“ zeptal se záchranář.
„Já… já jsem myslel, že mám infarkt. Strašně mě píchlo na hrudi, nemohl jsem dýchat,“ odpověděl.
„Kdy to začalo?“
„Asi před dvaceti minutama.“
„Co jste dělal předtím?“
„No… pohádal jsem se s manželkou.“
Manželka z kuchyně:
„Zase to svádíš na mě?!“
A v tu chvíli bylo jasné, že nejde o kardiologii, ale o partnerskou terapii.
Záchranáři ho položili, zapojili EKG. Tep v normě. Tlak v normě. Saturace v normě. Srdce tlouklo jak podle metronomu.
„Pane, vy nemáte infarkt,“ řekl lékař.
„Fakt?“
„Spíš to vypadá na panickou ataku.“
Pán se na chvíli zamyslel.
„A to bolí takhle u srdce?“
„Ano. A někdy víc než skutečný infarkt.“
Manželka se zasmála.
„Já ti to říkala. Že z tebe jednou klepne, ale ne takhle.“
A tady přišlo to nejlepší vysvětlení situace:
„Pohádali jsme se kvůli penězům. Ona řekla, že jsem neschopnej. Mně se rozbušilo srdce, začalo mi brnět v rukách a myslel jsem, že je konec.“
Takže shrnutí případu: žádná ucpaná tepna, žádný trombus, žádná resuscitace. Jen klasická kombinace manželské hádky, stresu a mozku, který si řekl: tak, teď tě přesvědčím, že umíráš.
„Takže mi vlastně nic není?“ zeptal se zklamaně.
„Je vám. Jste ve stresu,“ odpověděl lékař.
„A to se volá sanitka?“
„Když si myslíte, že umíráte, tak ano. Mozek nerozlišuje infarkt a paniku.“
Manželka si sedla naproti němu.
„Takže jsi mi kvůli hádce zavolal záchranku?“
„Já jsem myslel, že fakt umírám!“
„No, já myslela, že jsi dramatik. A mám pravdu.“
Záchranáři si mezi sebou vyměnili pohled. Ten pohled, co znamená: další do sbírky.
Protože tenhle výjezd nebyl první. A rozhodně nebude poslední.
„Víte, kolik infarktů ročně jsou ve skutečnosti panické ataky?“ zeptal se jeden z nich.
„Hodně?“
„Víc, než byste chtěl vědět.“
Lidi volají s bolestí na hrudi, dušností, třesem, strachem ze smrti. Všechno je reálné. Jen příčina není v srdci, ale v hlavě. Tělo totiž neumí říct: „Jsem ve stresu.“ Tělo řekne: „Umíráš.“
Největší ironie byla, že jakmile záchranáři odjeli, pán se úplně uklidnil. Dýchal normálně, smál se a prohlásil:
„Tak já si asi dám panáka na nervy.“
Manželka:
„Tak to už rovnou můžeš zavolat pohřební službu.“
A já jsem si z toho odnesl zvláštní diagnózu moderní doby:
Dřív lidi dostávali infarkt z práce v dole. Dneska ho dostávají z hádky o peníze, hypotéku a pocitu, že nejsou dost dobří.
A mozek je v tomhle geniální sabotér. Dokáže vyrobit všechny příznaky smrti, aniž by vás skutečně zabil. Jen vás vyděsí tak, že si zavoláte sanitku, rozjedou se sirény a tři profesionálové přijedou řešit… partnerskou krizi.
Protože v dnešní medicíně platí nové pravidlo:
Nejčastější příčinou „infarktu“ už není cholesterol.
Je to manželka, stres a neschopnost říct: „Už toho mám plný nervy.“
