Článek
Kapitola 6 – Když displej přestal být středem světa
Mobilní aplikace byla prvním praktickým krokem.
Ukázala, že i několik vteřin před otevřením telefonu lze proměnit v prostor pro paměť, učení nebo vědomé rozhodnutí.
Současně ale odhalila vlastní hranici.
Pořád zůstávala uvnitř displeje.
Člověk se musel podívat dolů.
Vzít zařízení do ruky.
Soustředit pozornost na jediný obdélník.
A právě tehdy jsem si položil další otázku.
Proč by měl celý digitální svět zůstávat uzavřený v obrazovce, když člověk žije v prostoru?
⸻
Lidské vnímání nikdy nebylo ploché.
Nesledujeme pouze to, co je přímo před námi.
Slyšíme zvuk za zády.
Vnímáme pohyb po stranách.
Reagujeme na světlo nad sebou.
Cítíme povrch pod nohama.
Rozpoznáváme vzdálenost.
Směr.
Hloubku.
Přítomnost ostatních lidí.
Naše tělo i mysl jsou od počátku přizpůsobené prostoru.
Digitální technologie nás však už desítky let učí soustředit většinu pozornosti na jednu malou plochu.
Monitor.
Televizi.
Tablet.
Telefon.
A stále častěji také na brýle, které displej pouze přesunou blíže k očím.
Začal jsem přemýšlet, zda jsme celou dobu nezmenšovali zařízení, místo abychom změnili samotný princip.
Představme si obyčejnou místnost.
Čtyři stěny.
Strop.
Podlahu.
Jednoho nebo více lidí.
Dnes je nejchytřejší věcí v takové místnosti často telefon položený na stole.
Prostor kolem něj zůstává pasivní.
Stěna je jen stěna.
Strop pouze strop.
Podlaha pouze povrch, po kterém chodíme.
Co kdyby se ale celý prostor mohl stát společným komunikačním prostředím?
Ne takovým, které člověka uzavře do virtuálního světa.
Ale takovým, které doplní svět skutečný.
Právě z této otázky začal vznikat koncept 12/6 Spatial Architecture.
⸻
Čísla v názvu nejsou marketingovým symbolem.
Popisují základní logiku prostoru.
Dvanáct interakčních uzlů.
Šest ploch.
Dvanáct uzlů může být rozmístěno kolem člověka ve třech výškových úrovních.
Nahoře.
Přibližně ve výšce člověka.
A u podlahy.
Nemusí mít navždy jednu konkrétní funkci.
Jeden může pracovat se světlem.
Jiný se zvukem.
Další se senzory, prostorovou orientací nebo bezpečností.
Jejich úloha se může měnit podle toho, k čemu daný prostor právě slouží.
Šest ploch tvoří přední, zadní, levou a pravou stěnu, strop a podlahu.
Každá může fungovat samostatně.
Nebo mohou všechny spolupracovat jako jedno prostředí.
Nejde tedy o návod, z jakých obrazovek nebo senzorů má být místnost postavena.
Jde o stabilní logické uspořádání, které může přežít výměnu konkrétních technologií.
⸻
Nejdůležitějším objektem v takovém prostoru není displej.
Ani projektor.
Ani senzor.
Ani software.
Je jím člověk.
Technologie se rozmístí kolem něj.
Ne on kolem technologie.
To je jednoduchá věta.
Ale mění celý směr návrhu.
Dnešní rozhraní nás často nutí sednout si na určené místo.
Dívat se jedním směrem.
Naučit se menu.
Přizpůsobit se způsobu, jakým zařízení očekává naši pozornost.
V prostorové architektuře by měl být výchozí princip opačný.
Prostředí se přizpůsobuje člověku.
Jeho věku.
Schopnostem.
Úloze.
Oprávněním.
A konkrétní situaci.
⸻
Stejná místnost by proto nemusela mít jedinou neměnnou funkci.
Ráno může sloužit dítěti jako interaktivní učebna.
Později jako rehabilitační prostor.
Odpoledne jako výzkumná laboratoř.
Večer jako místo pro rodinné setkání s lidmi žijícími v jiné zemi.
Fyzické stěny se nezmění.
Změní se pouze autorizované digitální prostředí.
Dítě může vidět mapu lidského těla nebo krajinu, ve které se učí o přírodě.
Pacient může dostávat bezpečné pokyny k pohybu a okamžitou zpětnou vazbu.
Výzkumník může kolem sebe zobrazit data, která by se na jediný monitor nevešla.
Rodina se může setkat tak, aby vzdálení členové nepůsobili jen jako malé obdélníky na obrazovce, ale jako přirozená součást společného prostoru.
Jedna architektura tak může podporovat mnoho různých prostředí, aniž by bylo nutné pro každé z nich stavět úplně nový systém.
⸻
Cílem ale není vytvořit dokonalejší iluzi.
Nejde o to přesvědčit člověka, že se nachází někde jinde.
Právě naopak.
Skutečný prostor má zůstat referenčním bodem.
Člověk má vědět, kde je.
Má vnímat ostatní lidi.
Má se bezpečně pohybovat.
Digitální vrstva má realitu obohatit, ne ji nahradit.
Tento princip lze shrnout jednoduše:
Přítomnost před imerzí.
Technologie nemá člověka odříznout od okolního světa.
Má mu pomoci lépe chápat to, co se kolem něj děje.
Právě proto 12/6 není navrženo jako další displejová technologie.
Je to pokus vytvořit prostor, ve kterém se digitální informace stávají součástí fyzického prostředí, aniž by vytlačily lidskou přítomnost.
⸻
Tento rozdíl je důležitý také pro spolupráci.
Telefon je převážně osobní zařízení.
Člověk se na něj dívá sám.
I když komunikuje s ostatními, každý zůstává ve vlastním malém okně.
Prostor však může být sdílený.
Učitel může stát ve stejné místnosti se studenty.
Lékař s pacientem.
Inženýr se svým týmem.
Rodina pohromadě.
Technologie nemusí každého uzavírat do vlastního zařízení.
Může vytvořit společnou pracovní plochu kolem všech zúčastněných.
Tím se mění i její společenská role.
Přestává být pouze osobním spotřebním předmětem.
Stává se společným prostředím pro učení, práci, péči a komunikaci.
⸻
Představme si například operační sál.
Důležité informace mohou být zobrazeny tam, kde je jednotliví členové týmu skutečně potřebují.
Lékařské snímky.
Stav pacienta.
Upozornění.
Postup operace.
Každý člověk může získat pouze informace odpovídající jeho roli.
Digitální systém může analyzovat data a nabídnout doporučení.
Nemůže však převzít klinickou odpovědnost.
Rozhodnutí zůstává na zdravotnickém týmu.
Stejný základní prostorový princip lze použít také v rehabilitaci, kde prostředí reaguje na pohyb pacienta a poskytuje zpětnou vazbu, aniž by nahrazovalo terapeuta.
⸻
Představme si také člověka se zrakovým postižením.
Prostor může spolupracovat s hlasovým vedením.
S haptickou odezvou.
S chytrými brýlemi.
Nebo s dalšími podpůrnými technologiemi.
Ne proto, aby všichni používali stejný způsob interakce.
Ale proto, aby každý mohl používat způsob odpovídající vlastním schopnostem.
Přístupnost zde není doplněk přidaný po dokončení systému.
Je součástí architektury od samého začátku.
Stejný prostor může jinak komunikovat s dítětem.
Jinak se seniorem.
Jinak s člověkem, který nevidí.
Jinak s člověkem, který nemůže používat ruce.
Prostředí se nemá ptát, proč se člověk nepřizpůsobil jemu.
Má se ptát, jak se může přizpůsobit člověku.
Čím déle jsem o této myšlence přemýšlel, tím jasněji jsem viděl jeden problém.
Takový prostor by mohl být nesmírně užitečný.
Současně by ale mohl být také nebezpečný.
Mohl by obsahovat kamery.
Mikrofony.
Senzory pohybu.
Zdravotní údaje.
Identitu.
Rodinnou komunikaci.
Pracovní informace.
Pokud by všechno řídila jediná firma nebo vzdálený cloud, člověk by možná získal pohodlnější místnost, ale ztratil by kontrolu nad vlastním digitálním životem.
Proto samotná architektura prostoru nestačila.
Muselo existovat jasné rozlišení mezi tím, co prostor technicky dokáže, a tím, co skutečně smí udělat.
Schopnost něco pozorovat nesmí automaticky znamenat oprávnění to ukládat.
Schopnost něco analyzovat nesmí znamenat oprávnění rozhodovat.
A sdílený prostor nesmí znamenat sdílené vlastnictví osobních údajů.
I když se v jednom prostředí setká více lidí, každý musí zůstat samostatným držitelem své identity, svých pravidel a svých oprávnění.
⸻
Právě tady se začala vracet otázka, která se objevovala už od první skladby.
Kdo rozhoduje?
Ne kdo má nejrychlejší procesor.
Ne kdo vlastní největší datové centrum.
Ale kdo určuje, které informace mohou vstoupit do prostoru.
Který systém je může použít.
Jak dlouho smějí zůstat dostupné.
A kdo nese odpovědnost za výsledné rozhodnutí.
Mobilní aplikace vytvořila krátkou bránu před digitálním přístupem.
12/6 rozšířilo stejný princip do fyzického prostředí.
Ale čím větší byl prostor, tím důležitější byla otázka osobní autority.
Bylo potřeba něco, co nebude dalším displejem.
Ani dalším cloudem.
Ani jednou všemocnou inteligencí.
Bylo potřeba vytvořit osobní základ, který může člověka provázet různými zařízeními, místnostmi i službami, aniž by se jeho identita a pravidla rozpadla mezi jednotlivé systémy.
Tak se začala rodit myšlenka NEL Core.
Ne jako nového vlastníka člověka.
Ale jako způsobu, jak zachovat jeho kontrolu nad vlastním digitálním životem.
(Pokračování příště)
Projekt BE HUMAN je veřejně dostupný na Zenodo (CERN):
a na YouTube:
