Článek
ZEZE71‑127 // DESKA BEZ ČÍSLA
Pátá část ERASMA skončila u roku 36 našeho letopočtu. Historický set se tam zastavil, protože další krok by překročil hranici letopočtu.
Místo dalšího čísla se vracím k vlastnímu začátku v roce 1989. Taneční večery, které jsem tehdy znal, mívaly přestávky. Hudbu k tanci na chvíli vystřídala deska určená jen k poslechu.
Po pěti částech ERASMA jednu takovou přestávku vracím.
Na gramofonu leží Mona Lisa.
Tato deska nemá číslo.
Není šestou částí.
Je prostorem mezi 5/6 a 6/6.
Během této přestávky ji nebudu pouze poslouchat. Budu číst obraz a sledovat, co se stane s dílem ve chvíli, kdy opustí svého autora.
KDYŽ DÍLO OPUSTÍ AUTORA
Na první pohled je uprostřed obrazu žena.
Sedí klidně.
Její ruce jsou složené před tělem a její výraz nenabízí jedinou odpověď. Nejde o kopii Mony Lisy. Jde o novou postavu, která přebírá princip jejího působení: klid, lidskou přítomnost a význam, který nelze uzavřít jedním vysvětlením.
Levá polovina jejího oděvu patří renesanci.
Pravá se postupně rozpadá do jedniček a nul.
Proměňuje se látka.
Proměňuje se okolní jazyk.
Člověk však zůstává člověkem.
To je první klíč k obrazu.
Technologie zde nevstupuje do lidské tváře ani nenahrazuje lidské tělo. Nezobrazuje ženu jako robota nebo kyborga. Digitální svět prostupuje pouze oděvem, světlem a prostorem kolem ní.
Jazyk se mění.
Význam zůstává.
1518 — OKAMŽIK PŘEDÁNÍ
Na levé straně stojí starý umělec.
Vedle něj se odehrává předání díla do jiného světa — od autora ke královskému dvoru, od soukromého prostoru k budoucí veřejné paměti.
Rok 1518 jsem nezvolil jako jistý rok dokončení Mony Lisy.
Takové tvrzení by nebylo přesné.
Databáze Louvru datuje vznik obrazu široce do období 1503–1519 a uvádí, že jej František I. v roce 1518 „velmi pravděpodobně“ získal. Popularizační stránka Louvru popisuje stejnou událost bez této výhrady jako nákup uskutečněný v roce 1518.
Rok 1518 proto v obrazu nepředstavuje poslední tah štětce ani absolutně nesporné datum převodu.
Představuje doložený bod pravděpodobného předání díla z Leonardovy péče do francouzské královské sbírky.
Leonardo si obraz ponechával, převážel jej a dál se k němu vracel. Potom ale nastal okamžik, kdy už budoucnost obrazu nebyla pouze v jeho rukou.
V mé obrazové kompozici zde dílo opouští autora.
A právě zde začíná hlavní otázka obrazu BE HUMAN:
Co se stane s myšlenkou, když ji její autor už nemůže vysvětlovat, opravovat ani chránit?
ZLATÁ NIT
Od roku 1518 vede obrazem zlatá linie.
Není to obyčejná časová osa.
Chvíli připomíná řeku.
Potom hudební vlnu.
Nakonec digitální signál.
Tři různé jazyky popisují tentýž pohyb:
tok vody,
rytmus hudby,
přenos informace.
Na této linii leží pět letopočtů:
1518 → 1645 → 1772 → 1899 → 2026
Mezi každými dvěma body je přesně 127 let.
Čtyři stejné intervaly vytvářejí celkovou vzdálenost 508 let:
4 × 127 = 508
To je konstrukce obrazu.
Není to však důkaz, že dějiny někdo podle čísla 127 naplánoval. Časovou řadu jsem objevil zpětným čtením a použil ji jako autorský rytmus.
Stejně jako DJ spojuje skladby podle společného beatu, lze spojit i vzdálené historické body.
Ne proto, že spolu musejí příčinně souviset.
Ale proto, že mezi nimi může vzniknout nový význam.
1645 — PRÁZDNÉ MÍSTO
Druhý bod neobsahuje obraz události.
Obsahuje otázku.
Pro rok 1645 nemám doloženou událost, která by měla přímý a významný vztah k Moně Lise. Proto jsem jej nevyplnil vymyšleným příběhem.
Prázdný kruh je důležitý právě tím, že zůstává prázdný.
Připomíná, že pravidelná číselná řada sama o sobě nevytváří historická fakta. Kdyby byl do roku 1645 násilně vložen libovolný příběh pouze proto, aby osa působila dokonale, přestala by být otázkou a stala by se manipulací.
Otazník proto není slabinou kompozice.
Je její pojistkou.
Říká:
Tady číslo existuje, ale význam zatím neznáme.
Možná žádný přímý význam neexistuje.
A právě tuto možnost musí poctivé čtení zachovat.
1772 — OBRAZ V INVENTÁŘI
Ve třetím kruhu leží otevřená kniha.
Nezastupuje původní Monu Lisu z Louvru.
Odkazuje na dílenskou kopii Mony Lisy, která se dnes nachází v Museo del Prado. Prado u ní uvádí delší provenienční řadu. Pravděpodobná starší stopa pochází už z inventáře madridského Alcázaru z roku 1666; dalším doloženým bodem je inventář Nového královského paláce z roku 1772.
Rok 1772 tedy není prvním záznamem této kopie. V obrazu jej používám proto, že současně patří do její doložené historie a do číselné řady:
1518 + 2 × 127 = 1772
Tento rozdíl je podstatný.
Nelze říci, že se v roce 1772 stalo něco nového přímo s Leonardovým originálem. Lze však doložit, že jiná verze stejného obrazu byla v tomto roce znovu zachycena v královském inventáři.
Původní dílo už nežilo samo.
Mělo kopie, následovníky a další cesty.
Význam se začal šířit mimo jediný obraz.
Otevřená kniha proto představuje paměť.
Dílo už není přítomné pouze jako namalovaný předmět. Je evidováno, porovnáváno a předáváno dalším generacím.
1899 — JMÉNO VSTUPUJE NA JEVIŠTĚ
Čtvrtý kruh obsahuje divadelní oponu a ženskou siluetu.
Roku 1899 vyšla a byla uvedena tragédie La Gioconda od Gabriele d’Annunzia.
Nejde o další kapitolu fyzické historie Leonardova obrazu ani o doložené pokračování jeho příběhu. D’Annunziova hra není příběhem Mony Lisy z Louvru.
Spojení je zde jazykové a autorské: tentýž název se objevuje v jiném umění — přechází z malby do literatury a divadla.
Obraz tak v mé kompozici pokračuje jako ozvěna.
Nemusí být fyzicky přítomen, aby jeho jméno vyvolalo očekávání tajemství, krásy, ženy, umění nebo nejednoznačnosti.
V roce 1772 se význam uchovával v inventáři.
V roce 1899 vstoupil na jeviště.
2026 — OTEVŘENÝ DIGITÁLNÍ RÁM
Poslední kruh už není uzavřený historický předmět.
Je to světelná brána.
Uvnitř se nachází znak NEL, ale kolem něj nejsou stroje stojící nad člověkem. Jsou tam dítě, dospělý a senior. Kniha, hudba, obraz, voda a strom.
Jednotlivé části představují různé jazyky reality.
Text lze číst.
Hudbu lze slyšet.
Obraz lze vidět.
Vodu lze cítit.
Člověka však nelze úplně převést na žádný jediný datový formát.
Proto se také žena uprostřed obrazu nestane strojem. Jedničky a nuly mohou přenášet její obraz, ale nemohou samy rozhodnout, co znamená její pohled.
Digitální systém uchovává informaci.
Význam vzniká až při setkání s člověkem.
RÁM JAKO PAMĚŤ SYSTÉMU
Kolem hlavního výjevu se nachází tmavý bronzový rám.
Jsou v něm oko, malířská paleta, nota, fotoaparát, kniha, mozek, srdce, strom, DNA, voda, dvě lidské postavy a znak nekonečna.
Rám nezdobí pouze portrét.
Představuje hranice systému.
Uvnitř se mění doba, technika i způsob předávání informací. Vnější symboly však připomínají, že skutečnost má více jazyků:
vidění,
hudbu,
obraz,
vědění,
myšlení,
tělo,
přírodu,
život,
vztah.
Žádný z těchto jazyků není úplný sám o sobě.
Teprve jejich vztah vytváří celek.
TŘI VRSTVY PRAVDY
Obraz je možné číst ve třech vrstvách, které by se neměly zaměňovat.
První vrstvu tvoří doložitelná historie.
Patří do ní Leonardovo dlouhé rozvíjení obrazu, jeho pravděpodobné získání Františkem I. roku 1518, jeden z inventárních záznamů dílenské kopie v Pradu z roku 1772 a d’Annunziova tragédie La Gioconda z roku 1899.
Druhou vrstvu tvoří samotná obrazová kompozice.
Sem patří zlatá řeka, světelná brána, proměna látky v binární kód a symboly v rámu.
Třetí vrstvu představuje moje osobní čtení.
Do ní patří čtyři kroky po 127 letech a význam, který tomuto rytmu přikládám uvnitř projektu BE HUMAN.
Historie poskytuje body.
Obraz je spojuje.
Autor jim dává vlastní význam.
Ani jedna z těchto vrstev by se neměla vydávat za jinou.
MONA LISA V JEDNIČKÁCH A NULÁCH
Nazvat BE HUMAN „Monou Lisou v jedničkách a nulách“ neznamená tvrdit, že obě díla mají stejnou uměleckou hodnotu nebo historické postavení.
Takové hodnocení nemůže určit autor.
Rozhoduje o něm čas, společnost a další generace.
Srovnání označuje něco jiného.
Mona Lisa přežila svého autora, původní objednávku, královské sbírky, změny režimů, vznik muzeí, fotografie i digitální reprodukci.
Při každém přechodu se změnil jazyk, kterým byla předávána.
Její význam však nezmizel.
BE HUMAN se ptá, zda lze podobným způsobem vytvořit digitální dílo, které nebude závislé na jednom zařízení, jedné firmě, jedné umělé inteligenci ani na svém původním autorovi.
Dílo, které se může proměňovat, ale neztratí člověka ve svém středu.
KDYŽ AUTOR PUSTÍ DÍLO
V levé části obrazu autor stojí vedle svého díla.
V pravé části už lidé žijí ve světě, který autor nemůže řídit.
Mezi těmito stranami neleží pouze 508 let.
Leží mezi nimi okamžik rozhodnutí.
Autor může dílo uzavřít a pokusit se navždy ovládat jeho výklad.
Nebo může vytvořit rám, stanovit základní principy a potom dovolit ostatním, aby dílo zkoumali, zpochybňovali a rozvíjeli.
To je význam věty, kterou do obrazu vkládám:
Když dílo opustí autora.
Neznamená to, že autor přestane existovat.
Znamená to, že dílo dostane možnost pokračovat bez něj.
Rok 1518 je v tomto obrazu začátkem předání.
Rok 2026 klade otázku, zda může začít další předání.
Zlatá nit mezi nimi není důkazem osudu.
Je pozváním ke čtení.
A prázdný rok 1645 připomíná, že poctivá otázka má větší hodnotu než dokonale vypadající, ale vymyšlená odpověď.
BE HUMAN.
Technologie je pouze jedním z jazyků reality.
Význam přichází první.
Člověk zůstává ve středu.
The human remains the center.
ZEZE71‑127 // KONEC PŘESTÁVKY
Mona Lisa nemá číslo.
Není poslední kapitolou ERASMA.
Je deskou, během níž se set na chvíli zastavil a položil otázku, co se stane s dílem, když opustí autora.
V 6/6 už nebudu hledat další bod v historické řadě. Vrátím se po vlastní paměťové stopě k roku 1989 — k začátku své DJ cesty, k rodinné paměti a k nultému klíči.
Přestávka končí.
Příště položím na gramofon poslední desku ERASMA.
REDAKČNÍ POZNÁMKA — HISTORICKÉ OPORY
Louvre, databázový záznam Mony Lisy: datace 1503–1519 a velmi pravděpodobné získání Františkem I. roku 1518.
https://collections.louvre.fr/en/ark:/53355/cl010062370
Louvre, historie sálu: nákup obrazu Františkem I. roku 1518.
https://www.louvre.fr/en/explore/the-palace/from-the-mona-lisa-to-the-wedding-feast-at-cana
Museo del Prado, dílenská kopie Mony Lisy: provenienční údaje včetně inventářů z let 1666 a 1772.
https://www.museodelprado.es/en/the-collection/art-work/the-mona-lisa/80c9b279-5c80-4d29-b72d-b19cdca6601c
Treccani, Gabriele d’Annunzio a uvedení hry La Gioconda roku 1899.
https://www.treccani.it/enciclopedia/gabriele-d-annunzio_%28Dizionario-Biografico%29/
