Článek
Tak moc se v tom čase dostalo vlastnictví obytných aut do módy. Byl to vlastně jediný možný způsob bezpečného cestování. Lidé toužili po dovolených, zážitcích a trošce té svobody.
Pandemie skončila, ale množství vlastníků obytných vozů se stále zvyšovalo až do počtu, který nikdo nečekal. Najednou se stalo vlastnictví, nebo alespoň zapůjčení, obytného vozu prestižní a moderní záležitostí. Jakmile byl slunný víkend, byla tato auta vidět všude. Na parkovištích pod hrady nebo u jiných turisticky zajímavých atrakcích stály všechny možné varianty těchto mobilních příbytků, a to i tam, kde to nebylo povoleno. Kdo neměl obytné auto nebo alespoň po domácky upravenou dodávku, ten prostě přespával v osobním autě.
Ne všichni však toužili po souznění s přírodou a snažili se chovat dle běžných zásad milovníka přírody. Mnozí přírodu prostě zneužívali ke svým selfíčkům, sobecky si uzurpovali zablokováním cesty, případně části louky nebo lesa „svůj“ vlastní prostor a po jejich odjezdu na místě zůstala památka v podobě nepořádku. Ne každý, kdo využíval nebo využívá pohodlí a zázemí obytného vozu, má vztah ke kempování a k přírodě. Bez respektu a slušnosti se jezdilo bezohledně do míst, kam si nikdo jinak netroufal.
Místní v turisticky exponovaných lokalitách museli řešit rozjezděné cesty, přetékající odpadkové koše či kontajnery. Mnohdy se stalo, že odpad tekl pod auto nebo se odpad z toalet vypustil na louce. Byla tedy jen otázka času, kdy se začnou množit stížnosti na karavanisty a táborníky. Celá komunita v tom byla nevinně a poškození doposud dobrého jména kempování milujících lidí se stalo realitou, to vše jen díky pár nejkřiklavějším zmedializovaným případům.
Člověk je ovlivnitelný tvor. Někteří průkopníci moderního karavaningu zacítili možnost výdělku, a tak se se zvyšující poptávkou rozrůstala i síť půjčoven. Mnohé nedbaly na alespoň základní proškolení nezkušených výletníků, proto se stávalo, že ráno našli strážci přírody obytná auta zaparkována v Národních parcích a jiných typech chráněných území. Následkem toho přibývalo dopravní značení omezující nebo zakazující vjezd obytných vozidel. Kde nepomohla značka, tak se instalovala závora. Všudypřítomné reklamy na půjčovny obytných aut, doplněné krásnými fotografiemi a lákavými slogany, přilákaly lidi bez zjevného respektu a vztahu k přírodě. Reklama přilákala i bezohledné a sobecké lidi, kteří se řídí pravidlem: „Je mi to fuk, stejně sem už nikdy nepojedu.“
Dnes jeden evropský stát za druhým zpřísňuje podmínky pohybu obytných vozidel v určitých lokalitách, ale také zakazuje kempování na divoko, které se jeví jako příčina všech zákazů. Karavanistický boom pomalu opadá, ale zákazové značky zůstávají. Mnohé z toho, co je s kempováním a karavaningem spojené,+ se velkou měrou zdražilo a obchodníci se často řídí sloganem „Máš na karavan, tak plať“.
Svobodné divoké kempování se změnilo z nenápadné záliby na chtěnou zábavu. Sociální sítě zaplavily fotografie, tipy na úžasná místa. Sdílením poloh mnoho krásných míst díky nájezdům aut a jejich posádek zaniklo. Stovky lidí psalo s vidinou zisku články nebo točili videa za účelem přilákání sledovatelů a snahy získat nějakou tu korunu ze zobrazování reklamy. Sobecky nedomysleli důsledky a možná i domysleli, ale bylo jim to jedno. Jakmile přestanou proudit zisky, pověsí karavaning na hřebík a půjdou škodit jinam.
Mezi tím vším divokým, nezřízeným kempováním s negativními dopady na slušnou respektující část komunity se dostavil další důsledek. Některým kempům začaly klesat tržby z ubytování a často nezbývalo na náklady spojené se základní údržbou. Obcím přestala proudit do obecní pokladny místní daň z ubytování či přespání, a tak se opět přistoupilo v některých místech k omezení a zákazu divokého kempování, které nikomu nepřinášelo užitek, naopak odčerpávalo obcím finanční prostředky.
Dnes je situace špatná. Už i doposud divokému kempování nakloněné státy přijímají opatření a omezují pohyb kempujících v přírodě. Právem. Tato cesta zdá se být schůdná. Mnozí reagují a zbavují se velkých obytných aut, přecházejí na menší dodávky nebo prostě sednou do osobního auta a zapojí minikaravan. Jiní se začínají po přírodě pohybovat pěšky. Ta nejkrásnější místa jsou totiž schovaná a autem nedostupná. Člověku stačí na přespání i stan a díky omezeným možnostem v množství přepravovaných pomůcek a potravin klesl i podíl odpadků. Sami ochranáři začínají podporovat stanování v přírodě, ale za dodržení daných podmínek. Svět kempování se tedy snad vrátí do vyjetých kolejí. Dnešní moderní karavanisté se pak vrátí na svých cestách do apartmánů, chat či hotelů a v přírodě zůstanou jen lidé, kteří si jí váží a snaží se k ní přistupovat s respektem. Jen tak zachováme naději na možnost nenáročného kempování ve volné přírodě a majitelé dotčených pozemků přestanou prosazovat zákazy.
Po lidech, kteří mají kempování v srdci, nikdy nikde nezůstane žádná stopa po jejich pobytu a naopak ještě uklidí odpadky po ostatních. Ukažme tedy, že si přírody vážíme a připojme se v těchto jarních dnech či týdnech k různým aktivitám spolků, obcí či měst směřujícím ke sběru odpadků podél lesních cest, turistických stezek, rybníčků nebo jezer. Příroda nás potřebuje a zaslouží si péči.
