Článek
Jsme průměrná rodina s běžnými starostmi i radostmi života. Občas se utrhneme a vyrazíme někam do přírody na celý víkend nebo i pár dní. Vybíráme si klidná místa, kde se nemusíme s nikým tlačit a kde se nemusíme nikterak omezovat.
Občas ale není možné vyrazit do divočiny, a tak bereme na milost i kempy. Poslední tři roky nás ale trápí chování některých rodičů, potažmo jejich potomků. Pravdou je, že díky nevychovaným dětem a jejich benevolentním rodičům se začínáme stanování v kempu vyhýbat a začínáme se poohlížet po obytném přívěsu, který by mohl být řešením našich problémů.
Nejsme žádní nespolečenští uzavření lidé, naopak, dokážeme se bavit téměř s každým. Nevadí nám žádný hudební žánr a ani trochu toho snesitelného hluku. Co je ale moc, to je moc! Zarezervujeme si jeden z kempů na Jičínsku. Máme před sebou čtyři dny a noci, kdy má být opravdu krásně, a tak se těšíme na přírodní koupání, výlety do skal a trochu toho společenského života. První dva dny byly úžasné. Kdo pozná Jičínsko a Turnovsko, ten ví, že je to jedna z nejhezčích oblastí Česka. Nebyli jsme tu poprvé a určitě ne naposledy. Co vím jistě, je to, že naposledy jsme tu byli v kempu se stanem.
Druhý den navečer jsme se vrátili z výletu. Těšili jsme se na večeři a až děti usnou, tak i na posezení si před stanem s lahví dobrého vína. Vidíme už z dálky, že vedle nás je postavený stan, který tam ráno nebyl. Přijdeme a nové sousedy pozdravíme. Zpět se k nám vrátilo něco nesrozumitelného, co mělo být patrně považováno za také pozdrav. Otevřeme stan a hned je zřejmé, že jsou povolená tři lanka ze strany od nových sousedů. Po kontrole zjišťujeme, že nejsou povolena, ale vytažena i s kolíkem a ponechána svému osudu. Nechceme nikoho obviňovat, ale vedlejšímu stanu začíná podlaha tam, kde končily naše kolíky. Zkrátíme lanka, zatlučeme kolíky a chystáme se do restaurace. Děti jsou převlečené a poslušně sedí před stanem na dece. Konečně bude večeře.
Asi po hodině se vracíme a ejhle. Naši sousedé, pár ve věku okolo 40 let, tu mají i tři děti, odhadem ve věku 5 až 8 let. Koukají na nás jako na zjevení a mlčí. Pozdravíme je my, dospěláci, a pak i naše děti. Na naše „ahoj“ nereagovali. Na pozdrav našich dětí odpověděli: „Nazdar.“ Tím komunikace skončila. Chystáme děti na spaní a vedle se nedá nezachytit menší hádka o tom, kdo měl vzít kávu. Pousmáli jsme se a dali dětem pusu na dobrou noc s tím, že jsme venku před stanem. Setmělo se, začíná krásná teplá noc. Alespoň jsme si to mysleli. Sousedovic chlapci utíkali nejmladšímu děvčátku, to je plačíc pronásledovalo a zamotalo se do našich lanek. Za současného škubání lanky a dětského křiku zakročil rázně soused - otec. Své děti nazval parchanty a s hlasitou výhrůžkou, že jim seseká zadky tak, že si týden nesednou, je poslal honit se jinam. Pomysleli jsme si své a dál to neřešili.
Ráno nás vzbudil opět známý sousedův hlas. Děti rozlily mléko ve stanu a otec se nechal opět unést. Facka, pláč, hádka s matkou dětí, která se jich zastala. Dozvěděli jsme se, že za (ne)výchovu) dětí může matka, která chce být moderní a děti nechává růst jako dříví v lese. Jinými slovy, nechává plně projevit dětské osobnosti. Děti se samozřejmě plně projevovaly a „husa“ byla ta nejmírnější urážka mladší sestry. Kdo by očekával reakci jednoho nebo druhého rodiče, ten by se načekal. Ty děti se o vše hádaly, řvaly na sebe a urážely se navzájem. Rodičové pozorně sledující své mobilní telefony to neřešili. Mizíme na výlet, tam bude klid. Cenné věci nakládáme do auta a vyrážíme.
Naším hlavním tématem dne je nápad, resp. nutnost si zajistit trochu toho vlastního prostoru i na veřejném prostranství, jako je třeba kemp. Koupíme si obytný přívěs. Po návratu domů projdeme inzerci a něco vybereme. S nadšením z nových plánů se vracíme do kempu. Děti našich sousedů se vozí na kempingovém vozíku okolo stanů a svou hru doprovázejí křikem a smíchem. To je poprvé, co se ti tři nehádají. Dopřejme jim to. Bereme děti a jdeme se osprchovat po náročném výletu. Po návratu naše dcera hlásí, že vzadu je na stanu díra. Nevěřícně zírám na roztrženou textílii a je mi jasné, jak se to stalo. Sousedovic děti jsou pryč, matka též a u stanu se nachází jen hlava rodiny. Slyší, jak se bavíme o roztrženém stanu, a nereaguje. Oslovíme ho a dozvídáme se, že nic neviděli ani neslyšeli a děti někde pobíhají, zatímco jejich matka šla umýt nádobí.
Se slovy, že hned zjistíme co a jak, beru jejich vozík a přistavím ho k díře ve stanu. Zadní ostrý rám jejich vozíku výškově sedí s naší dírou. Na otázku, jestli jsou děti pojištěny pro případ způsobené škody se dozvídáme, že nám po tom nic není a oni díru neudělali. Bohužel důkaz nemáme, tak alespoň rázně navrhuji, že by mohli jako rodiče na své děti dohlížet. V tom se vrací zbytek rodiny, matka přísahá, že děti na vozíku nejezdili, což znamená, že ani nepostřehla náš návrat a to, že jsme to na vlastní oči viděli. Rozhlížím se po sloupech a hledám nějakou kameru. Nic. Máme smůlu.
V tom přichází pán stojící se svým obytným autem přes uličku a vstupuje do debaty. Potvrzuje, že děti se vezly z kopečka ve vozíku a nestihly zabrzdit. Jeho slova rázem mění situaci a dochází k okamžité náhradě škody. My si jdeme sbalit stan a jdeme se přesunout o kousek dál, nechceme být v blízkosti takových lidí. Omluva nepřišla žádná, jen neochotně podaná hotovost na náklady za opravu stanu. Na adresu dětí se snesla sprška nadávek a jeden z chlapců dostal facku, která odstartovala další hádku na téma „výchova dětí“ mezi jeho matkou a otcem.
Dětí nám je líto. Rodiče je učí lhát, zříkat se zodpovědnosti, vyhnout se omluvě. Nadávky na adresu malých dětí i mezi jejich matkou a otcem jim nedávají dobrý předpoklad, že budou jiní. Vzorce chování od rodičů zřejmě přeberou a sami nevychováni budou jednou (ne)vychovávat své děti.
Člověk se zamyslí nad tím, jestli takto (ne)vychované děti patří do společnosti. My jsme s našimi dětmi situaci dlouze rozebírali a v jednom jsme se shodli. Pokud by ty děti nechodily mezi lidi, neměly by absolutně žádnou šanci podívat se na svět jinak, než jim to ukazují jejich rodiče. Buďme tedy k (ne)vychovaným dětem tolerantní, není to jejich chyba. Za jejich přípravu do života mohou jejich rodiče.
Nic to nemění na tom, že těch pár dní volna nám pokazil někdo, kdo místo kladného příkladu a vysvětlování raději dítě zfackuje. Jak se říká, že vše zlé je k něčemu dobré, tak musíme uznat, že to platí i zde. Výsledkem toho všeho handrkování se stanem je, že pořizujeme obytný přívěs. Na stanování ale budeme vždy v dobrém vzpomínat.
