Článek
Dlouho jsem v sobě dusila pocity, se kterými jsem se nikomu nesvěřovala. Upřímně, některé z nich poprvé přiznám až zde a nikdo ani z mého blízkého okolí o tom neměl a stále nemá ani ponětí. Měla jsem za to, že jsem introvert. A introverti sami o sobě jsou spíše uzavření, moc se nevyjadřují, jsou stydlivější a tišší. Nedocházelo mi, že jako dítě jsem byla úplný opak. Nedocházelo mi, že v určitý moment dospívání, jsem sama sobě nalhala, že proto, že mám ekzém, bude lepší, když budu spíše neviditelná a nebudu na sebe upozorňovat, tak jak jsem to měla jako malá holčička ve zvyku. Přece jen, kdo by vás s ekzém bral vážně? Připadala jsem si oproti ostatním malá a slabá. Vlastně, jsem se občas za sebe i styděla. Ne že bych dělala něco špatného, nebo že bych se ztrapnila, ale začala jsem se stydět za to, jak vypadám. Jak vypadám s ekzémem na tváři. Že se na mě musí ostatní dívat. Měla jsem pocit, že bych se dokonce za svůj ekzém měla ostatním omlouvat, a to i kamarádům, kteří mě nejednou ujišťovali, že na tom nic není, že mít ekzém není nic špatného. Ale ani tato slova útěchy mi od mých pocitů nijak neulevila. O to více, když oni sami nezažívali stejné pocity. Bála jsem se na lidi podívat, podívat se jim do očí, bála jsem se vyjádřit svůj názor a bála jsem se být sama sebou. Proč? Protože jsem si díky ekzému připadala jako někdo méněcenný. Jako někdo, na jehož názoru stejně nezáleží. Jako někdo, kdo se necítí ve svém těle dobře a jediné co mu zbývá je se s tím smířit. Cítila jsem se jako někdo, kdo by měl zůstat v ústraní.
Je to až šílené, jaké lži dokáže člověk sám sobě napovídat a házet sám sobě klacky pod nohy. Tento pocit – nebýt sama sebou – však není jediný, který mě trápil, a o kterém jsem se bála mluvit. S tímto pocitem souvisel i strach, že mě nikdo nebude chtít, že se nebudu žádnému klukovi s ekzémem líbit. Rovněž jsem zažívala pocit, že jsem na toto všechno sama, že i kdybych se chtěla někomu svěřit, tak mě vlastně nikdo nepochopí. Mnohokrát jsem se ptala sama sebe – „proč já?“. A jsem přesvědčená o tom, že podobných pocitů a strachů je mnohem více. Tyto konkrétní strachy a pocity však provázely přímo mě a nedokázala jsem o nich mluvit. Avšak čím déle jsem o nich mlčela, tím více jsem jim taky věřila.
Když píšu tyto řádky, ani nevím, kde se ve mně toto všechno vzalo. Proč jsem na sebe byla tak zlá. Ano, s ekzémem jsem si nepřipadala jako největší kráska, ale o to víc jsem měla sama sobě lásky dát ne? Proč jsem si ve chvíli, kdy mi nebylo dobře a trápila se, ještě více naložila? Nikdy mi nikdo neřekl, že jsem něco méně než oni, že bych se neměla vyjadřovat, že vypadám hrozně, že se na mě nemůžou ani podívat, a přesto jsem zažívala pocity, jako bych přesně toto od nich slyšela. Jenže tyto slova jsem do jejich úst vkládala já sama. To já sama sobě toto říkala. To já sama sebe přesvědčila, že stranit se svému okolí a být neviditelná je pro mě lepší. To já jsem ze sebe udělala introverta, který se stáhnul sám do sebe a sám se trápil se svými pocity. Dokonce jsem se nesvěřovala ani lidem, u kterých jsem věděla, že jim můžu říct cokoliv, a i když nemají stejnou zkušenost, vyslechnou mě a mají snahu mě pochopit, a to je někdy mnohem více než jakákoliv slova útěchy.
Avšak celou tu dobu ve mně bylo i mé druhé já. Pod tíhou všech těchto smyšlených lží mělo tichý hlásek, se kterých se však chtělo prodrat na povrch a konečně se ozvat. Postupně jsem začala nacházet samu sebe. S ekzémem i bez něj. Začala jsem si všímat toho, v čem se cítím dobře, a hlavně s kým se cítím dobře. Co je pro mě a co není. V čem jsem silná a v čem na sobě chci zapracovat. Začala jsem se lidem kolem sebe svěřovat. S tím však souvisí skutečnost, že jsem dost zredukovala své okolí od lidí, u kterých jsem zjistila, že přesně mám pocit, že nemůžu být sama sebou. Byli to přátelé, ale začala jsem si všímat, že se jim nelíbí, když jsem silná (jinými slovy silnější než oni), když mám svůj vlastní názor, za kterým si stojím, když jim dokážu říct „ne“, když se snažím svůj život držet pevně v rukou, na rozdíl od nich. A z přátel se stali cizí lidé, kterým bylo na čase říct sbohem. Možná za mé dřívější pocity mohlo i mé okolí, kterým jsem se obklopovala. Nikdy mě ani nenapadlo, že můžu mít kolem sebe lidi, se kterými se nedokážu cítit sama sebou a tím se jen potvrzovaly mé vlastní domněnky, že jsem na vše sama, že mě nikdo nepochopí, že se mám za svůj ekzém stydět. Není divu. Před těmito lidmi, aniž by udělali cokoliv špatného, jsem se nedokázala z nějakého důvodu cítit přijatá, a tak jsem zašla do ústraní. Teď už je vše jinak. Konečně jsem začala odhazovat jednotlivé strachy, u kterých jsem zjistila, že se jich bát nemusím. Například, strach z toho, že si s ekzémem nenajdete partnera? Ekzém nebo celkově nějaká kosmetická vada neurčuje to, kým jste, takže pokud potkáte člověka, který vás miluje takového, jaký jste uvnitř, ekzém nebo jakékoliv onemocnění nebude důvodem, aby odešel. O to více, když ekzém může zmizet a může se vyléčit. A strach z toho, že se nemáte komu svěřit, že vás nikdo nepochopí? A zkusili jste to? Věřím, že každý na světě má alespoň jednoho člověka, kterému může říct, co ho trápí. A pokud ne, od čeho jsou terapie? I kdybyste se měli sami sobě před zrcadlem svěřit, co vás tíží, alespoň to řeknete nahlas a nebudete to v sobě mlčky dusit…
Trvalo mi dlouho zjistit, že ekzém nebyl tím hlavním záškodníkem. Byla jsem jím já sama. Já sama jsem si vytvořila strach mluvit o svých pocitech a já sama se z vlastního rozhodnutí stranila svému okolí. Jakýkoliv strach člověka svazuje. A jestliže se cítíte, že vás něco svazuje, nežijete život, jaký byste doopravdy chtěli. Proto – mluvte o svých pocitech a buďte sami sebou! Ne nadarmo je přísloví, že sdílená starost je poloviční starost. Nenechte, aby vám vyhasla jiskra, kterou uvnitř sebe máte. Této jiskry si totiž lidé kolem vás všimnou rychleji než jakékoliv vaší nedokonalosti, jako například ekzému.
