Článek
Tak nevím, jestli to bylo dvěma deci bílého vína. Mimochodem, bylo to výborné cuveé, převažovala sladká chuť, kterou doplňovala svěží kyselinka v pozadí. Nic se tam nepralo, krásně vyvážené.
Nebo jestli to způsobil večerní film o dinosaurech, pátý díl té „Jurské klasiky“. Skvělý hudební motiv. A pak vlnění vysoké trávy, které nezpůsobuje vítr – to funguje spolehlivě! Vždy se nejvíc děsím toho, co nevidím.
Každopádně, uprostřed noci byla vyváženost vína ta tam. A já se někdy po půlnoci probudila z fakt blbého snu s atakou úzkosti. V tom snu mě nehonil dinosaurus, ale můj před-před-předminulý šéf. Z celkem přátelského setkání (už nevím proč a nevím kde, to místo připomínalo něco mezi starou školní budovou a fabrikou) se najednou stala scéna jak z hororu a já se stala cílem pronásledování šílence s chladnokrevným výrazem bez emocí. Jen pořád šel a šel, v jedné ruce velké nůžky, v druhé nůž. On se nezastavoval a já nemohla utíkat. Nohy těžké, byla jsem jak zpomalený film. S tímhle pocitem bezmoci – že prostě neuteču, i když strašně moc chci – jsem se probudila. Úplně zpocená. A chvíli trvalo, než jsem si srovnala, že to nebyla pravda.
Byla, nebyla? O snech platí jedna věc – emoce, které při snění prožíváme, prožíváme v té chvíli opravdu. To víno bylo dobré, alkohol dobrý není. Je to démon zákeřný. Někdy přináší uvolnění, propojení bez zbytečné sebekontroly, až chvilkové zapomnění. Jindy ale může otevírat komůrky, jejichž dveře už jsme neměli v plánu odemykat.
Ne, není to náhoda, že Měsíc je zrovna ve fázi D, dorůstání. Co bylo zaseto při novu, nabírá na síle. A táhne energie. Je jedno, kde jsou skryté. Na volání Měsíce slyší každá.
Na toho člověka ze snu jsem si celé roky nevzpomněla. Je to pár dnů, kdy se mi ale vybavila jedna příhoda s ním. Náhoda? Nevím. Intuitivně jsem se rozhodla zpracovat ji na papíře s tím, že ji třeba využiji pro nějaký další text, povídku?
Stalo se to už téměř před dvanácti lety, asi takhle…
Lekla se. Zrovna se na něho zamyšleně dívala, a tak nestihla rychle uhnout pohledem, když se jejich oči nečekaně střetly. Ten okamžik byl delší, než jí bylo milé. Přesně takovým situacím se vždycky snažila vyhnout. On tím byl zjevně zaskočený taky a tak se na ni usmál. Tak, že ji z toho zamrazilo. A příjemné mrazení to rozhodně nebylo.
Úsměv, co úsměvem není. Prázdný a studený, jako když se někdo pokusí násilím roztáhnout tváře mrtvoly do stran. Pochopení přišlo v okamžiku – tohle je obličej, pro který je pousmání jen nasazená profesní maska. A teď nedopatřením odhrnula ten pomyslný závěs u sprchy, a uviděla něco, co mělo zůstat skryto. Neumí se smát od srdce! Neupřímný, děsivě studený škleb a nad ním prázdné oči bez života. Na co se podívají, to spolknou jako černá díra. Pravá tvář Fantomase. Brr!
Jenže to byla tak nudná pracovní schůzka, že si nemohla pomoct. Její šéf, ona, ještě s jedním kolegou, si odbývali pravidelné setkání se zákazníkem. A kolegova snaha vysvětlit, že zastupují toho nejlepšího možného dodavatele, byla tak zoufale nudná, bez špetky kreativity a fantazie. Tak to byl nejspíš pud sebezáchovy, když se poddala té své. Přitom o šéfovi v té chvíli ani nepřemýšlela, její oči na něho zabloudily úplně náhodou. To je pech!
Nemohla se dočkat, až budou ze schůzky zpět v kanceláři. Dodělat to nejnutnější a rychle pryč!
Když si konečně doma v klidu sedla, myšlenky do sebe začaly zapadat jako puzzle. Z drobných příhod se najednou poskládala celá pravda. Předtím neurčité pocity se spojily, do silného odporu - nesnáší ponižování, despekt, manipulaci. A stojí tváří v tvář přímo čisté esenci toho všeho.
------------------------------
Čtyři odstavce, které jsem před pár dny rukou zapsala do sešitu, ten zavřela a nechala vzpomínku tam. Kalendář jsem nevnímala a neřešila už vůbec, že Měsíc v novu otevřel tichý prostor, kde se emoce a vzpomínky chtějí jen ukázat, připomenout. Nic víc. Semínko trpělivě čekající pod zemí. Tichá latentní energie. Minulost jen šeptá do podvědomí „tahle věc ještě žije“.
A pak Měsíc sílil, dorůstal, emoce se spojila s příběhem a dostala své jméno. Úzkost. Jak dál? Energie stále roste, ale ještě je tvárná. Jako by se mi už přímo nabízela k tomu s ní něco udělat. No ale co já můžu? Můžu vůbec něco?
Odpovídám si – ANO. Můžu úplně všechno.
Mohla jsem zůstat v roli oběti (i tohle je „volba“). Mluvila bych o tom, jak velkou úzkost cítím a jak mě děsí ta vlnící se vysoká tráva kolem. ALE, že s tím nemůžu přece nic dělat, protože mám ztěžklé nohy a nerozběhnu se. A jen bych čekala, co se z vysoké trávy vynoří? A taky na to, až mě ten šílenec s nožem dožene. Nebo že vlastně nemůžu nic dělat s manipulativním šéfem. Co já s tím vším zmůžu? I to je dobré, alespoň o tom mluvit nebo třeba psát. Mluvila jsem a psala. Dlouho. Mlha se rozestoupila a já se poznala jako oběť. Nelíbilo se mi to.
Tak jsem zkusila změnit své chování. Začala jsem se aktivně bránit. Vztekat se a křičet. Rozčilovat se. Bojovat. Na MĚ si NIKDO NIC dovolovat NEBUDE! Tlak povolil. Byla to úleva. Ale taková divná. Jen na chvíli. A pak přišlo vždy vyčerpání. A silný pocit zklamání, ze sebe sama. Jako kdybych vsadila hodně peněz na dostihového koně, a prohrála.
Co dál? Co znamená, že můžu úplně všechno? Co je všechno? Měsíc vidíme jako kolo. Kolo nezačíná, nekončí. Je to vše, ve všem. Nezměním to, točí se to stále dokola. Můžu zkusit nový postoj. Co to je?
Některé vzpomínky – emoce – se neobjevují proto, aby byly změněny. Některé potřebují být uznány a přijaty, aby se bez boje mohly stát součástí celku.
Těším se na každou šanci, kterou mi světlo úplňku nabídne. Říká mi: „Teď se na to podívej celé. Už to vidíš.“
Uvidím, neuvidím. Přijde na to.
Kruh se tak jako tak uzavírá. A přináší zklidnění nebo únavu. Často i lehkou prázdnotu, když něco skončí. Skončí to, co je přivedeno domů. Vzpomínka při úplňku uznaná a přijatá, se v další fázi, fázi integrace, rozpouští a vstřebává do celku. Přináší zklidnění. Zpomalení. Couvání Měsíce není pak krok zpět, je to jen zpomalení při uzavření kruhu. Únava přijde, když se emoci přijmout a vstřebat nepodaří, ale usadí se, už není tak výbušná. Vzpomínka v této měsíční fázi ztrácí emoční náboj, a my to cítíme jako: „už to nechci řešit“. Už tolik nebolí a já mám možnost se ni podívat z odstupu, jinak. Kruh se uzavírá a … kolo se točí dál.
Není to žádná ezoterika. Vesmír nám nedává šance ze soucitu, funguje cyklicky, zákonitě a s pamětí — díky zákonitosti vytváří prostor pro opakované pochopení. A nám tak dává možnost pochopit, kdykoli jsme připraveni.
