Článek
Bylo pondělí ráno, když přišel ten slavnostní e-mail od vedení. Ironie, že oznámení o „Dnu bez e-mailů“ přišlo právě e-mailem, většině lidí ani neunikla.
„V rámci zlepšení týmové komunikace zavádíme zítra pilotní akci:
DEN BEZ E-MAILŮ,“ stálo v textu.
Pod tím radostný smajlík a podpis HR oddělení.
V celé firmě to vyvolalo přesně dva typy reakcí. Jedni jásali, že budou mít klid. Druzí zpanikařili, protože jim právě zrušili hlavní způsob přežití.
Já patřím do té druhé skupiny. Pracuju v marketingu, kde e-mail není jen nástroj, ale životní styl. Když někdo pošle zprávu, víš, že máš aspoň půl dne na odpověď. Ale mluvit s lidmi? Osobně? To zní jako výlet do pravěku.
V úterý ráno se firma probudila do ticha. Na monitorech se neobjevila jediná nová zpráva. Lidé stáli před kávovarem s výrazem ztracených duší.
„Jak si mám teď vyžádat podklady od financí?“ zeptala se Petra z našeho týmu.
„Zkus tam zajít,“ řekl jí šéf s úsměvem.
„Osobně?“
„Ano. Tak se to kdysi dělalo.“
Vydala se tedy do třetího patra, odkud se vrátila po půlhodině s poznámkou: „Nikdo tam nebyl, všichni běhají po kanceláři a hledají někoho jiného.“
Začalo to vypadat jako domino. Jedna schůzka střídala druhou. Lidé bloudili po chodbách, hledali kolegy a ptali se, jestli náhodou někdo neví, kde je Jirka z IT. Jirka z IT byl samozřejmě v serverovně, kam se běžní smrtelníci nedostanou.
V deset dopoledne se na recepci objevil první ručně psaný vzkaz:
„Prosím, dejte Pavlovi vědět, že jeho prezentace není v cloudu, ale u mě na flashce. Lenka“
Pod tím tři vykřičníky a kávová skvrna.
V jedenáct už visely po chodbách post-ity, papírky a improvizované směrovky:
„Oddělení nákupu → tudy, pokud to ještě platí.“
„Schůzka přesunutá na kuchyňku, zasedačka obsazena.“
„Napište mi prosím na papír, co potřebujete.“
Kancelář se proměnila ve včelí úl. Lidé se potkávali, gestikulovali, dohadovali se. Bylo to zvláštní. Všude byl hluk, ale i smích. Někteří poprvé v životě zjistili, jak jejich kolega vlastně vypadá mimo profilovou fotku.
V poledne se situace začala vymykat kontrole. Nikdo nestíhal oběd, protože každá konverzace se proměnila v nekonečnou poradu. Schody se ucpaly, protože lidé nosili papíry tam a zpět.
Šéf HR oddělení se pokoušel situaci zachránit a poslal… samozřejmě e-mail.
Zapomněl, že to nesmí. Na chodbě se rozneslo, že tím porušil vlastní pravidla, a někdo mu prý na dveře nalepil ceduli: „Zrádce e-mailové abstinence.“
Kolem druhé už to připomínalo válečný stav. Lidé se domlouvali pomocí papírů, poslíčků a hlasitého volání přes chodbu. Kdo měl náhodou tiskárnu, stal se bohem.
Já jsem se snažil být efektivní. Vzal jsem si malý notýsek a obcházel oddělení s poznámkami. Jenže čím víc jsem mluvil s lidmi, tím méně jsem stíhal práci. Ale zároveň… bylo to vlastně docela fajn.
Poprvé jsem se opravdu zasmál s kolegou z právního, kterého jsem dřív znal jen jako adresu. Petra z financí se ukázala být překvapivě vtipná a uměla udělat nejlepší kávu ve firmě. Dokonce i Jirka z IT se objevil osobně a vysvětlil, že některé problémy se řeší rychleji, když se prostě zvedneš ze židle.
Kolem čtvrté ale dorazila únava. Kancelář byla plná lidí, kteří už neměli sílu mluvit. Někdo si sedl do kouta s papírem „Vzbuďte mě,až zase usnu.“
V pět odpoledne zaznělo z reproduktorů slavnostní oznámení:
„Děkujeme všem za účast na Dni bez e-mailů. Zítra se vracíme k běžné komunikaci.“
V tu chvíli se ozval úlevný jásot, který by mohl rozechvět i okenní tabule.
Druhý den ráno se doručená pošta změnila v lavinu. Na displeji mi naskočilo 186 nepřečtených zpráv. A mezi nimi e-mail od HR:
„Děkujeme za účast, akce byla úspěšná. Zvažujeme zavést Den bez e-mailů pravidelně, třeba jednou měsíčně!“
Když jsem to dočetl, jen jsem si povzdechl.
„Jestli to udělají, přejdu na holuba s obálkou,“ řekl jsem Petře.
Zasmála se. „Víš co? Já si to vlastně docela užila. Lidi se na sebe zase chvíli dívali.“
A měla pravdu. Den bez e-mailů byl naprostý chaos. Ale mezi tím chaosem se něco stalo. Lidé se znovu naučili mluvit, smát se a být spolu. Aspoň na chvíli.
Od té doby, když chci něco opravdu důležitého, nezaklapnu hned notebook. Zvednu se, zajdu za kolegou a řeknu:
„Hele, pojď to probrat. Naživo.“
Protože někdy i v korporátu platí jednoduchá pravda, že nejlepší zprávy nejsou napsané, ale řečené.
