Článek
Cesta do Německa měla být taková malá oddechovka. Parta kamarádů, samí Češi, se rozhodla vyrazit na prodloužený víkend do krásného Bavorska. Klasika, naplánovali jsme si výlety, prohlídky památek a večerní posezení u dobrého piva. Ubytování jsme si zajistili přes internet, vypadalo to slušně, fotky klamaly jen minimálně a cena byla taky víc než příjemná. Prostě všechno hrálo do karet.
Do Německa jsme dorazili unavení, ale plní očekávání. Po dlouhé cestě jsme se těšili na sprchu a pohodlnou postel. Když jsme dorazili k hotelu, zvenku to nevypadalo vůbec špatně. Starší budova, ale udržovaná, s nádechem historie. Trochu jsme se zarazili u recepce. Byla to taková ta menší, útulná, ale zároveň působila trochu zastarale. Za pultem seděla mladá žena, s úsměvem na tváři, ale s takovým tím unaveným pohledem, co známe z cestovního ruchu.
Přišli jsme k recepci, a jako správní Češi, jsme začali hned řešit ty nejdůležitější věci. „Dobrý den, máme rezervaci na jméno Novák,“ řekl Petr, náš hlavní organizátor a mluvčí. Recepční něco hledala v počítači, pak se usmála a podala nám klíče. Všechno vypadalo v pořádku. No, ale jen na první pohled.
Když jsme dorazili na pokoj, začala první vlna stížností. „To je ale díra!“ ozvalo se od Jardy, který se snažil otevřít okno. Okno se nechtělo pohnout, jako by bylo přilepené. Dále následovaly připomínky k zastaralému nábytku, který pamatoval nejspíš ještě dobu předválečnou, a k malé koupelně, kde se člověk sotva otočil. Voda ve sprše tekla jen pramínkem, a to ještě střídavě studená a horká. Petr sice chvíli argumentoval, že za tu cenu se nedá čekat Hilton, ale i on musel uznat, že to není úplně ono.
Večer jsme šli na pivo a samozřejmě se to hlavní téma stočilo na naše „luxusní“ ubytování. „No tak to je fakt hnus,“ prohlásil Pavel, který si stěžoval na vrzající postel. Začali jsme se předhánět v tom, kdo najde víc negativ. Špinavý koberec, divná vůně v pokoji, televize, která nefungovala, a samozřejmě ten pramen vody ve sprše. Nikdo si nebral servítky. Mluvili jsme nahlas, česky, s gustem si stěžovali na všechno, co nás trápilo. A hlavně – na tu recepční, která nám to prý „nacpala“.
„Ta recepční vypadala, že jí je to úplně jedno,“ prohlásil Petr. „Asi je zvyklá na tyhle stížnosti, nebo je to nějaká Němka, co nerozumí.“ Všichni jsme přikyvovali a smáli se. Občas se stávalo, že když jsme mluvili česky, nikdo nám nerozuměl, což bylo občas docela fajn. Mohli jsme si říkat, co jsme chtěli. To jsme ale netušili, jak moc se pleteme.
Druhý den ráno jsme se rozhodli, že půjdeme stížnosti řešit. Petr se ujal role vyjednávače, já jsem šla jako morální podpora. A samozřejmě jsme se připravili na pořádnou tirádu. Když jsme přišli na recepci, seděla tam stejná mladá žena. Petr se nadechl a spustil: „Dobrý den, my bychom si chtěli stěžovat na ubytování. Ten pokoj je katastrofa! Všechno je staré, špinavé, voda neteče…“ A pokračoval ve výčtu.
Recepční nás poslouchala s klidným výrazem. Pak se na Petra usmála a perfektní češtinou řekla: „A nemyslíte, že byste to měli říct spíš česky, když už to tak řešíte?“ V tu chvíli nám spadla čelist. Oběma. Stáli jsme tam jako opaření. Petr ztratil řeč. Já jsem se snažila potlačit záchvat smíchu. Recepční se na nás pobaveně podívala a dodala: „Víte, jsem z Brna. A poslouchala jsem vaše stížnosti už včera večer, když jste se vrátili z piva.“
No tak to bylo něco! Vůbec jsme netušili, že je Češka, natož z Brna. Všechno, co jsme si včera večer řekli o hotelu, o jejím výrazu a o tom, jak je jí to jedno, slyšela. A nejspíš se u toho dobře bavila. Petr se začal omlouvat, já jsem se snažila vypadat seriózně, ale pořád jsem si v duchu představovala, jak se musela smát, když jsme si tak vesele stěžovali.
Recepční nám ale ukázala, že má smysl pro humor. „Nebojte, stává se to,“ řekla. „Ale víte, ten hotel je rodinný podnik, a snažíme se, co to jde. Tady v Bavorsku prostě některé věci jdou pomaleji.“ A pak nám nabídla, že nám vymění pokoj. Dostali jsme pokoj, který byl sice také starší, ale o poznání lepší. Okno šlo otevřít, sprcha fungovala a dokonce tam byla i modernější televize.
Od té doby jsme se na recepci vždycky zdravili česky. A vždycky jsme si dávali pozor na to, co říkáme. Recepční z Brna se stala naší interní historkou. A pokaždé, když na ni vzpomeneme, musíme se smát. Vlastně nám ta drobná nehoda připomněla, jak je svět malý a jak snadno se člověk může spálit, když si myslí, že mu nikdo nerozumí.
Celý pobyt se pak nesl v mnohem uvolněnějším duchu. Vyměněný pokoj byl příjemnější, ale hlavně – věděli jsme, že recepční je „naše“. Dokonce nám dala pár tipů na výlety v okolí, které nebyly v žádném průvodci. Díky ní jsme objevili malou, zapadlou vesničku s neuvěřitelně dobrou pekárnou a malebným kostelíkem. A večer u piva už jsme si radši povídali o počasí.
Tahle příhoda nám zkrátka ukázala, že člověk by neměl soudit knihu podle obalu. Někdy se za nenápadnou recepcí skrývá někdo, kdo vám rozumí víc, než si myslíte. A taky to byla lekce pokory, doplněná o to, že svět je plný překvapení a nikdy nevíte, na koho narazíte. A kdo by čekal, že narazíte na recepční z Brna uprostřed Bavorska?
Takže teď, když cestujeme, vždycky si dáme pozor. Protože nikdy nevíte, kdo sedí za pultem nebo kdo poslouchá v restauraci. A hlavně – nikdy nepodceňujte sílu české konverzace, a to ani v cizině. Mohlo by se stát, že vás někdo překvapí svým dokonalým přízvukem a úsměvem, který říká: „Já vím, co si myslíte.“ A to je na tom to nejlepší.
