Článek
Nikdy jsem nebyla úplně spokojená se svým tělem. Od puberty jsem se schovávala v mikinách, bála se pohledů jiných lidí a měla pocit, že všichni vidí jen moje nedostatky. Zatímco kamarádky nosily krátká trička a fotily se na Instagram, já se styděla i svléknout do plavek.
Když mi bylo třicet, řekla jsem si dost. Měla jsem stálou práci, trochu úspor a chuť udělat něco pro sebe. Po letech přemýšlení jsem se rozhodla pro plastiku prsou. Nešlo o rozmar, spíš o touhu cítit se normálně. „Když se budeš cítit líp, změní se všechno,“ říkala mi kamarádka, která zákrok podstoupila už dřív. Věřila jsem jí.
Začalo to nenápadně, konzultace, fotky „před a po“, úsměvná lékařka v luxusní klinice a ochotná recepční, která mi hned nabídla možnost splátek. „Nemusíte čekat, než našetříte,“ říkala s úsměvem, „můžete si udělat radost hned.“ Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho. Udělat si radost hned. Po tolika letech čekání to znělo jako pozvánka do nového života.
Cena byla vyšší, než jsem čekala. Ale když mi rozložili částku do měsíčních splátek, připadalo mi to zvládnutelné. „To je jako za novou televizi,“ smála jsem se sama sobě. Podepsala jsem smlouvu, aniž bych se pořádně zamyslela, co všechno v ní je.
Operace proběhla v pořádku. První dny po zákroku byly bolestivé, ale zároveň naplněné zvláštní euforií. Každý pohled do zrcadla mě naplňoval hrdostí. Říkala jsem si: „Dokázala jsi to.“ Jenže jakmile opadla první vlna nadšení, přišla realita.
Splátky začaly být tíživější, než jsem čekala. Do toho přišla nemocenská, pak rozchod s partnerem, který měl přispívat na domácnost. Všechno se sesypalo v momentě, kdy jsem potřebovala klid. Místo sebevědomí přišla úzkost z účtů. Místo radosti strach, že to nezvládnu.
Začala jsem brát přesčasy, omezila výdaje, ale úroky rostly. Banka se mnou přestala mít trpělivost. Měla jsem pocit, že běžím v kruhu, čím víc se snažím, tím víc se propadám.
A do toho všechno to ticho. Když ležíš v posteli a přemýšlíš, jestli jsi to celé neudělala jen proto, že ses nenáviděla. Protože jsi uvěřila, že tvoje hodnota se dá koupit. Když mi kamarádka psala, jak se po své plastice cítí skvěle, nedokázala jsem jí odpovědět. Nechtěla jsem jí kazit ten její příběh štěstí.
Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala o tom mluvit nahlas. Uvědomit si, že problém nebyl v samotné operaci, ale v tom, co jsem od ní čekala. Že jsem věřila, že změna těla změní i duši. Jenže tak to nefunguje.
Dnes je to pět let od mého „nového začátku“. Mám pořád stejná prsa, ale jiný pohled na svět. Naučila jsem se žít s dluhem, rozloženým na dalších dvacet let a snažím se z něj udělat lekci, ne trest. Každá splátka je mi připomínkou, že štěstí se nekupuje.
Když se dnes dívám na svoje fotky z doby před operací, vidím tam ženu, kterou jsem tehdy neměla ráda, ale která na tom vlastně nebyla tak zle. Byla jen unavená z porovnávání, z tlaku okolí, z reklam, které ti denně říkají, že nejsi dost dobrá.
Nechci nikomu říkat, že plastika je špatná. Znám ženy, kterým opravdu pomohla. Ale měla by přijít až ve chvíli, kdy se máš ráda. Ne když se snažíš opravit něco, co se láme uvnitř.
Občas si říkám, že to všechno byla drahá lekce sebelásky. Možná nejdražší v mém životě. Ale i z bolestí se dá vyrůst. Teď šetřím na jiný sen ne na další zákrok, ale na cestu do hor, kde si vypnu telefon a konečně se vydýchám. Bez make-upu, bez filtrů, bez úroků.
A když mi někdo řekne, že bych mohla „vypadat líp“, usměji se. Protože vím, že za tenhle úsměv už jsem zaplatila dost.
