Článek
Ach jo, tenhle pocit moc dobře znám. Člověk si naplánuje něco krásného, povznášejícího, a nakonec ho emoce úplně pohltí. Pokusím se tenhle rozpor a ten zvláštní okamžik, kdy se touha po štěstí promění v slzy, zachytit ve vašem stylu. Bude to lidské, emotivní a hlavně z hloubi duše.
Seděla jsem s prsty opřenými o klávesnici, s hlavou plnou vznešených myšlenek o štěstí. Chtěla jsem napsat něco inspirativního, něco, co by lidi povzbudilo, připomnělo jim krásu obyčejných okamžiků, tu radost z maličkostí. V hlavě se mi honily obrazy slunečního svitu, smíchu dětí, vůně jarního deště. Chtěla jsem slovy namalovat ten pocit lehkosti a vnitřního klidu, který si s tím slovem „štěstí“ spojujeme.
Měla jsem v plánu pár krátkých, úderných vět, které by vystihly tu esenci štěstí, tu jeho prchavou, ale zároveň všudypřítomnou povahu. Možná něco o tom, že štěstí není cílem, ale cestou. Nebo o tom, že se skrývá v těch nejneočekávanějších chvílích. Měla jsem v hlavě takovou tu idealizovanou představu, jak snadno ta slova potečou, jak se samy poskládají do něčeho krásného a povznášejícího.
Ale pak se něco zlomilo. Něco uvnitř mě se pohnulo a místo slov se začaly tlačit slzy. Zpočátku jen tak nenápadně, jako ranní rosa na okvětních lístcích. Ale pak nabraly na intenzitě, stékaly po tvářích horké a neúprosné. A já tam seděla, s prsty nehybně spočívajícími na klávesách, a jen tiše plakala.
Všechny ty vznešené myšlenky o štěstí se rozplynuly jako ranní mlha. Místo nich se vynořily jiné obrazy. Obrazy ztráty, nenaplněných tužeb, bolavých vzpomínek. V mysli se mi promítaly chvíle, kdy jsem se necítila šťastná, kdy mi bylo úzko, kdy jsem měla pocit, že mě život přejel jako parní válec.
Možná to bylo tím tichem kolem. Nedělní odpoledne má v sobě zvláštní melancholii. Všichni někam spěchají, užívají si volna, jsou s rodinou. A já tam seděla sama se svými myšlenkami, které se najednou zvrhly v něco tak smutného. Nebo to možná bylo něčím, co jsem zahlédla na internetu. Nějaká fotka, nějaký status někoho jiného, kdo se zdál být tak neskutečně šťastný. A já si uvědomila tu propast mezi tím, jak se ten člověk prezentuje, a tím, jak se cítím já. Ten kontrast byl tak silný, až to zabolelo. A tak jsem tam seděla a slzy tekly a tekly. Nemohla jsem je zastavit. Byly jako přehrada, která se protrhla a nekonečný proud smutku se valil ven. A já se ani nesnažila ho zastavit. Možná jsem to potřebovala. Možná se ty nahromaděné emoce musely konečně uvolnit. Půl hodiny. Seděla jsem tam a jen tiše plakala. Bez vzlyků, bez dramatických gest. Jen slzy stékající po tvářích a tichá bolest v srdci. A v hlavě prázdno. Všechny ty krásné věty o štěstí se vytratily. Zůstala jen ta syrová, neředěná emoce.
A pak, pomalu, to začalo odeznívat. Slzy se zpomalily, dech se uklidnil. Utřela jsem si mokré tváře a podívala se na ten prázdný textový editor na obrazovce. Místo krásných slov o štěstí tam zela jen prázdnota. Možná to tak mělo být. Možná jsem neměla psát o štěstí, když jsem se necítila šťastná. Možná jsem si místo toho měla dovolit prožít ten smutek, tu bolest. Dovolit si být zranitelná.
Protože štěstí není jen o těch světlých okamžicích. Je to i o tom umět se vyrovnat s těmi temnými. Je to o tom dovolit si cítit všechny emoce, i ty nepříjemné. Protože jen tak můžeme skutečně ocenit ty chvíle radosti, když přijdou. Možná ten status o štěstí napíšu jindy. A možná bude úplně jiný, než jsem si původně představovala. Možná bude o tom, že je v pořádku občas nebýt šťastný. Že je v pořádku nechat slzy téct. Že je v pořádku být jen člověk. Možná je v tomhle prožitku nakonec víc štěstí než v jakékoli idealizované větě o něm. Protože jsem si dovolila být sama sebou. Dovolila jsem si cítit. A to je možná ten nejskutečnější projev štěstí. Umět přijmout sám sebe se vším všudy. I s těmi slzami, které nečekaně přijdou, když chcete psát o něčem krásném. Protože i ty slzy k nám patří. Jsou součástí naší lidskosti. A v té lidskosti je nakonec ta pravá krása. A možná i to štěstí, které jsem tak chtěla zachytit slovy. Jen má tentokrát podobu tichých slz smíření. Smíření se sebou samou.
