Článek
Vystoupila jsem z metra a cítila, jak se přede mnou otevírá jiný svět. Vzduch byl ostrý a těžký, všude kolem ruch, rychlé kroky, krátké, tvrdé věty. Měla jsem radost – Moskva, město snů, přece čekala. Až na to, že se mi zdálo, že nikoho vlastně nezajímám.
Chtěla jsem vidět Rudé náměstí hned první večer. Mapu jsem měla v ruce, ale ulice působily zmateně. Široké bulváry, proudy aut, klaksony a já uprostřed toho všeho. Cedule v azbuce mi připadaly jako náhodně poskládané znaky. Ptala jsem se kolemjdoucích, ale odpovědi byly stručné, někdy jen mávnutí rukou. Byla jsem v cizím rytmu, který nepočítal s pomalostí.
Když jsem se konečně dostala ke Kremlu, byl to dechberoucí pohled. Červené zdi zářily v osvětlení, chrám Vasila Blaženého vypadal jako z pohádky. Ale atmosféra kolem byla zvláštní. Lidé chodili rychle, bez úsměvu, jako by je velkolepost už dávno omrzela. Cítila jsem se jako dítě, které se snaží zachytit kouzlo, ale kolem sebe má jen dospělé, spěchající za povinnostmi.
Začalo se stmívat a já zamířila do boční uličky. Bylo tam prázdno, domy působily neosobně, v některých oknech jen slabé světlo. Na rohu stáli dva muži v uniformách, sledovali mě přísnýma očima. V ten okamžik se romantická představa proměnila v tíseň. Nešlo o to, že by mi někdo ubližoval, ale ten pohled dával jasně najevo, že sem nepatřím.
Zastavila jsem se u malé hospůdky, doufala jsem, že si dám čaj a načerpám klid. Dveře byly zamčené, uvnitř prázdno. Další podnik byl otevřený, ale obsluha mě přivítala spíš překvapeným výrazem než ochotou. Když jsem si objednala, cítila jsem, že jsem vetřelec. Nikdo se neusmál, nikdo neprohodil ani slovo navíc.
Venku město ztichlo, ale nebyl to příjemný klid. Šum aut se odrážel od vysokých domů, občas projela černá limuzína a zanechala za sebou prázdnotu. Všude beton, světla a pocit, že jsem malá a bezvýznamná. Ten večer jsem poprvé pochopila, že Moskva není pro turisty – je pro ty, kdo v ní žijí a znají její tvrdá pravidla.
Vrátila jsem se na metro. Schody jezdících schodišť byly nekonečné, lidé kolem mě mlčeli, dívali se do země nebo na obrazovky telefonů. Nikdo se neusmál, nikdo si nevšímal ostatních. V každém pohybu byla disciplína, rychlost, účel. Já působila nemotorně, s mapou v ruce, a připadala si ještě cizejší.
Když jsem večer došla na svůj hotelový pokoj, byla jsem unavená a trochu zklamaná. Čekala jsem otevřenou náruč, pohádku o velkém městě. Dostala jsem tvrdou lekci reality. Moskva se mnou nemluvila jazykem pohostinnosti, ale jazykem chladu. Přitom v tom byl kus pravdy – město mi dalo hned na začátku jasně najevo, že pokud ho chci poznat, musím se snažit.
Druhý den už vypadal jinak. Slunce zalilo široké bulváry, lidé se zdáli přívětivější, kavárny se otevřely a já našla místo, kde jsem si mohla sednout a v klidu pozorovat život. Ale ten první večer zůstal ve mně jako vzpomínka, která se nedá vymazat. Syrová, nepříjemná, ale pravdivá.
Když jsem odjížděla, přemýšlela jsem o tom, proč jsem se tu cítila tak cize. Bylo to, jako kdyby mě Moskva zkoušela, jestli vydržím její tempo a tíhu. Žádná měkká ramena, žádné laskavé gesto, jen neustálé připomínání, že tady jsem sama za sebe. Možná právě proto je to město tak silné – nedovolí vám zůstat lehkomyslným turistou, nutí vás dospět.
První večer mě naučil, že cestování není vždy jen o obdivu a kráse. Někdy je to konfrontace s realitou, která bolí, ale právě proto zůstává v paměti. A tak když dnes někdo říká, že by chtěl poznat Moskvu, usměji se. Ano, stojí to za to. Ale musíš být připraven, že to nebude jednoduché. Moskva tě neobejme, Moskva tě vyzkouší.
