Článek
Byly ve výloze, když jsem šla z práce. Ani jsem je nehledala.
Stála jsem na semaforu, čekala na zelenou a oči mi sklouzly k nim. Visely tam, jednoduché, béžové, měkké na pohled, s lehkým páskem a jemně řasenou sukní. Takové, jaké jsem už dlouho neměla. Ne výstřední, ne příliš drahé, ale přesně ten typ, ve kterém se cítíte jako žena. Nenápadná, ale krásná. Přišla jsem blíž, jen tak ze zvědavosti. Sáhla jsem na ně. A než jsem se nadála, držela jsem je v ruce. Ve zkušební kabince jsem si připadala jako někdo jiný. Lehká, svěží, jako bych na chvíli nebyla máma, účetní, hospodyně. Jen já. A měla jsem chuť se usmát.
Koupila jsem je. Bez velkého přemýšlení, ale ani bez výčitek. Měla jsem na ně. Nešlo o žádný luxusní kousek. Jen jsem si chtěla udělat radost. Takovou tu obyčejnou, malou, ženskou. Kdy neřešíte, jestli je to nutné, ale jestli z toho máte dobrý pocit. Šla jsem domů s taškou v ruce a těšila se, jak mu je ukážu. Jak se v nich otočím a zeptám se: „Líbí se ti?“ Protože i po letech s ním mi na tom pořád záleží. Jenže jeho první věta mě zaskočila. Neřekl „jsi krásná“ nebo „sluší ti to“. Místo toho si mě přeměřil pohledem a řekl: „A to jsi fakt potřebovala? To je rozmařilost.“ Usmál se takovým tím způsobem, co není úsměv, spíš lehký posměšek, a mávl rukou. „Zbytečný hadr.“ Stála jsem tam jako opařená. Najednou mi připadalo, že ta taška v ruce je těžká. Že ty šaty, které mi před chvílí dělaly radost, jsou nějak menší. A já taky. Zmenšila jsem se v té chvíli. Jako by mi někdo sfouknul radost dřív, než jsem ji stihla naplno prožít. Neřekla jsem nic. Jen jsem je pomalu pověsila na ramínko a zavřela je do skříně. Ne protože bych si je nechtěla vzít, ale protože jsem najednou měla pocit, že se za ně musím stydět. Že jsem udělala něco špatně. A přitom jsem si jen chtěla udělat radost.
Večer jsem o tom přemýšlela. Seděla jsem v kuchyni, pila čaj a přehrávala si jeho reakci pořád dokola. A říkala si – kdy jsme se dostali až sem? Kdy se z radosti stala rozmařilost? Kdy se z ocenění stal výslech? Kdy se přestalo počítat, že si něco dopřejete jen tak, pro sebe, bez důvodu, bez ospravedlnění? Nikdy jsem neutrácela přehnaně. Nekupuju si drahé věci, nenosím značkové kabelky, do kosmetiky dávám tolik, aby to stačilo. Doma je vždy navařeno, děti mají co potřebují, účty jsou zaplacené. A přesto, jakmile si koupím něco pro sebe, něco, co není „nezbytné“, přichází výčitka. Ne moje. Jeho. A možná i společnosti. Že žena nemá chtít víc, než potřebuje. Že její radost je druhořadá. Že když si něco dopřeje, je to rozmařilost. A že vlastně pořád musí vysvětlovat proč. Ale já už nechci. Nechci se omlouvat za to, že jsem si koupila šaty. Nechci mít pocit viny za to, že jsem si dovolila být na chvíli jen žena, ne funkce. Nechci se před nikým obhajovat. Protože radost by neměla potřebovat povolení.
Druhý den jsem si je oblékla. A šla ven. Sama. Do kavárny, do knihkupectví, projít se do parku. Vzala jsem si k nim boty, co mi dlouho ležely ve skříni, protože byly „moc hezké na běžné nošení“. A byla jsem sama sebou. Cítila jsem se krásně. Ne kvůli šatům. Ale kvůli tomu, že jsem si dovolila být šťastná. A když jsem se vrátila domů a on se mě zeptal, kam jsem šla takhle vyšňořená, usmála jsem se a řekla: „Za sebou.“ A věděla jsem, že v tom je všechno. Že se nemusím vysvětlovat. A že někdy je ta největší odvaha udělat si radost – a stát si za ní.
Šaty visí ve skříni. Ale ne proto, že by čekaly na zvláštní příležitost. Čekají na den, kdy si zase vzpomenu, že i já jsem důležitá. A že radost se nedělí na zaslouženou a zbytečnou. Prostě je. A má právo být.
