Článek
Všichni říkají, že děti jsou odrazem svých rodičů. A já se s tím tak nějak smiřuji každým dnem víc a víc. Ne že bych byla na sebe pyšná, když slyším, že náš devítiletý syn opět vyváděl ve škole, ale někde hluboko uvnitř vím, že ta jeho jiskra, drzost i smysl pro humor nejsou jen tak. Že v tom poznávám i sebe. A i když se snažím působit jako rozumný, vyrovnaný rodič, občas se stane něco, co mě úplně odzbrojí.
Jako třeba včera. Když přišel domů, hodil batoh do kouta a natáhl se na gauč, věděla jsem, že je něco jinak. Měl ten svůj výraz, kdy dělá, že se nic neděje, ale oči těkají a ruce se nervózně vrtí. Než jsem se stačila zeptat, vytáhl z kapsy deníček a beze slova mi ho podal. Poznámka tam byla napsaná velkými písmeny, podtržená, jak se patří. „Vašeho syna jsem dnes musel napomenout za drzé chování. Když jsem mu vysvětloval, že by měl mít při hodině fyziky zavřená ústa a otevřené uši, odpověděl: „A to říkáte vy, co máte nos pořád v mobilu?“ Seděla jsem u stolu, četla to dvakrát, třikrát, a pak jsem si musela zakrýt pusu dlaní, abych se nahlas nerozesmála. Ne kvůli tomu, co udělal – samozřejmě, že vím, že tohle se nemá. Ale kvůli té jeho přesnosti. On si zkrátka všímá věcí, které ostatní přehlížejí. A řekne je. Bez filtru, naplno, bez ohledu na to, jestli tím někoho postaví do rozpaků. Ano, je drzý. Ale taky upřímný. A v tomhle případě, musím říct, až bolestivě trefný.
Snažila jsem se to řešit jako zodpovědný rodič. Vysvětlit mu, že i když má pravdu, měl by si dávat pozor, jak ji říká. Že jsou chvíle, kdy se musí kousnout do jazyka, že dospělí si zaslouží respekt, i když ne vždy jdou příkladem. Ale on se na mě díval těma svýma očima, které říkaly – a proč bych měl mlčet, když to všichni vidíme? A já mu na to vlastně nedokázala odpovědět. Protože ano, pan učitel má pravdu, že ve třídě by měl být klid. Ale taky by možná nebylo od věci, kdyby si někdy uvědomil, že děti nejsou slepé. Začala jsem přemýšlet, jak často my dospělí vlastně zapomínáme, že děti všechno vnímají. Nejen to, co jim říkáme, ale i to, co děláme. Jak rychle ztrácíme autoritu, když kážeme vodu a pijeme víno. A jak těžké je pak chtít od dětí slepou poslušnost, když vidí, že i ti, co je mají vést, občas selhávají.
Nechci svého syna omlouvat. Vím, že musí znát hranice, že musí pochopit, kdy je ticho zlatem. Ale taky nechci zabít tu jeho jiskru. Tu schopnost říct věci na rovinu, nebát se poukázat na to, co ostatní jen tiše přehlížejí. Možná jsem staromódní, ale věřím, že výchova není o tom dítě zlomit, ale vést. A někdy i přijmout, že nás konfrontuje s pravdou, kterou nechceme slyšet. Když jsem si s ním večer povídala, řekl mi: „Mami, já jsem ho nechtěl urazit. Ale on tam fakt pořád kouká do mobilu. A pak mi řekne, že já mám dávat pozor. To je fér?“
A já si uvědomila, že to celé je o pocitu spravedlnosti. Děti ho mají silnější než my. A když cítí, že něco není fér, ozvou se. A to je dobře. Druhý den jsem napsala do deníčku odpověď. Slova omluvy, ale i prosbu o pochopení. Že syn není zlomyslný, jen někdy rychlejší než jeho jazyk zvládne utáhnout. A že se budeme snažit na tom pracovat. Ale že doufám, že i škola je místem, kde se děti učí nejen držet krok, ale taky přemýšlet. A říkat svůj názor. A že když už něco řeknou nevhodně, měli bychom je učit to říct jinak. Ne mlčet.
Nevím, co si pan učitel o mém dopisu myslel. Nepřišla odpověď. Ale poznámky se od té doby trochu změnily. Jsou věcnější, méně vyhrocené. A syn přinesl jednou domů sešit s poznámkou na okraji: „Dnes se Marek zapojil velmi aktivně a jeho připomínky vedly ke skvělé diskusi.“ A já se usmála. Protože i když je občas drzý, je to kluk, co přemýšlí. A za to se nestydím. Naopak.
