Článek
Nikdy jsem nebyla žádný zdravotní fanatik. Jím normálně, nevybírám si podle bio nálepek, nepočítám kalorie a nikdy jsem nebyla typ, co si nosí na oslavu vlastní krabičku s jídlem. Spíš jsem jedla tak, jak jsem to měla z domu. Co bylo, to bylo. Co chutnalo, to zůstalo. A přiznám se, že některé potraviny jsem měla tak zažité, že mě ani nenapadlo o nich pochybovat. Taková samozřejmost, skoro jako voda z kohoutku nebo chleba k polévce. A právě jedna z těch věcí, která byla odjakživa automatickou součástí každého dne, mi nakonec změnila život.
Věc, o které nikdo nemluví jako o problému. Ale která mě stála měsíce nejasností, návštěv lékařů, pocitu únavy, rozhozeného trávení, podrážděnosti, a hlavně – důvěry ve vlastní tělo.
Až mi to jednou jedna mladá doktorka řekla naprosto jasně: „Tohle musíte okamžitě vynechat.“ A ukázala mi na mléko. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si připadala trochu jako dítě. Vyrůstala jsem na pohádkách, kde každé správné ráno začínalo sklenicí mléka. Kde bylo mléko symbolem zdraví, silných kostí a láskyplných snídaní. Pamatuju si, jak mi ho máma ohřívala v hrnci a říkala, že je to „to nejlepší na trávení“. Jenže moje trávení si to poslední roky zjevně nemyslelo. Jen jsem tomu nechtěla věřit.
Začalo to nenápadně. Občas mi po jídle bylo těžko. Někdy jsem byla nafouklá, jindy mě bolela hlava, byla jsem podrážděná, nesoustředěná, únava mě dostihla už dopoledne. Nejprve jsem to dávala za vinu stresu. Pak špatnému spánku. Pak zase pracovnímu přetížení. Až když se mi začalo pravidelně točit hlava a k tomu se přidal ekzém, řekla jsem si, že už je to moc. A zašla jsem k lékaři.
Prošla jsem kolečkem testů, odběrů, doporučení. Nic závažného. Prý „možná nějaká nesnášenlivost“. Ale žádné jasné odpovědi. Až jsem se jednou dostala k mladé internistce, která si mě vyslechla tak, jak už dlouho nikdo ne. A pak se mě zeptala: „Jíte mléčné výrobky každý den?“ A já se rozesmála. No samozřejmě, že jím. Jogurt ke snídani, káva s mlékem, občas tvaroh, někdy sýr. Co je na tom? A ona se ani neusmála. Jen přikývla a klidně řekla: „Zkuste všechno mléčné na tři týdny úplně vynechat. Ale úplně. Žádný sýr, žádná smetana, ani kapka mléka do kávy. Uvidíme.“
Byla jsem skeptická. Upřímně – přišlo mi to přehnané. Ale zároveň jsem byla tak unavená, že jsem na to kývla. A myslela si, že tím nic neztratím. Jenže jsem netušila, co všechno tím získám. První dny byly zvláštní. Najednou jsem zjistila, kolik věcí obsahuje mléko, aniž by to bylo na první pohled zřejmé. Četla jsem etikety, vyhýbala se automatickým volbám a hledala alternativy. A přitom jsem si připadala, jako bych se učila znova chodit. Ne kvůli hladu. Ale kvůli tomu, jak moje tělo začalo reagovat.
Po týdnu jsem se probudila a hlava nebolela. Žádné točení. Žádné píchání v břiše. Najednou jsem měla víc energie. Víc klidu. Začala jsem se líp soustředit. A ekzém, který mě trápil měsíce, se začal stahovat. Neuvěřitelné. A zároveň děsivé. Protože co to znamenalo? Že roky jsem si ubližovala něčím, co mi celý život tvrdili, že je zdravé? Že jsem své tělo poslouchala míň než reklamy?
Když jsem se po těch třech týdnech vrátila k doktorce, seděla jsem tam jako někdo, kdo přišel o iluzi. „Cítíte rozdíl?“ zeptala se mě. A já jen kývla. „A když to víte, chcete se k mléku vracet?“ A to byla ta otázka. Protože to nebylo jen o mléce. Bylo to o zvyku. O dětství. O pocitu bezpečí. Ale taky o pravdě. A já v tu chvíli věděla, že i když se mi stýská po ranní kávě s pěnou, víc se mi líbí, když nemám žaludek na vodě a oči plné unaveného mléčného oparu. Od té doby mléko nejím. Ne proto, že bych ho nenáviděla. Ale proto, že jsem se naučila poslouchat své tělo. A hlavně – přemýšlet.
O tom, co do sebe dávám. Proč. A co mi to dává zpátky. Není to o fanatismu. Není to o tom, že bych každému zakazovala mléčné výrobky. Ale je to o tom, že to, co je pro jednoho běžné, může být pro druhého spouštěčem celé laviny problémů. A že Češi mléko pijí jako vodu. Denně. Bez přemýšlení. Protože to tak dělali vždycky. Protože „je to zdravé“. Protože bez mléka prý nejsou silné kosti. Ale já mám dnes silnější tělo než kdy dřív. Právě proto, že jsem si dovolila o tom pochybovat. A že jsem sebrala odvahu to zkusit jinak. I když to znamenalo změnu, odpor, obavy.
A právě proto to dneska píšu. Ne abych někoho přesvědčovala. Ale aby si třeba někdo, kdo je pořád unavený, nafouklý, podrážděný a zmatený, zkusil položit otázku. Ne jestli to je normální. Ale jestli to náhodou není úplně zbytečné. Protože někdy stačí odebrat jednu jedinou věc. A všechno začne dávat nový smysl.
