Článek
Znáte ten pocit, když se vám sevře srdce? Ten tísnivý tlak na hrudi, když vidíte nebo slyšíte něco, co bolí tak, že byste nejraději zavřeli oči a zmizeli? Teď si představte, že tenhle pocit není chvilkový. Že je to kulisa vašeho každodenního života. Že ten tlak cítíte pokaždé, když jeden z lidí, které milujete nejvíc na světě, mluví zle o tom druhém.
Vítejte ve světě dětí, které se staly munici v rozvodové válce svých rodičů. Není to metafora. Je to krutá realita, která láme ty nejkřehčí z nás.
Rozchod rodičů je pro dítě vždycky zemětřesení. Svět se otřese v základech, popraská na místech, která byla dřív pevná. Ale to nejhorší nepřichází s odloučením. To nejhorší přichází ve chvíli, kdy bolest a vztek dospělých přerostou v touhu ublížit tomu druhému za každou cenu. A nejjednodušší cestou, jak zasáhnout cíl, je střelit skrze to, co mají oba společné a co oba (snad) milují nejvíc – skrze dítě. Dítě se tak stává nechtěným vojákem, špiónem, zbraní, štítem, rukojmím. A to nejstrašnější je, že tohle bojiště není někde daleko. Odehrává se přímo v jeho malé, zranitelné duši.
Jak vypadá tahle válka z první linie, z pohledu dítěte? Je to, když táta vyzvedne syna a první, co udělá, je série otázek: „Tak co máma? Kde jste byli? Byl tam s váma ten její…?“ A v hlase je slyšet nejen zvědavost, ale i jedovatá zvědavost, touha najít něco, čím se pak bude moct ohánět nebo co bude moct kritizovat. A malý kluk, místo aby vyprávěl, co hezkého dělal, cítí, jak mu těžkne srdíčko. Ví, že cokoliv řekne, může být použito proti mámě, nebo že tátu zklame, když nic „zajímavého“ neřekne. Naučí se mlčet. Naučí se lhát. Naučí se bát mluvit o tom, co zažil s druhým rodičem. Je to, když máma při předávání dítěte s úsměvem, který nedosáhne do očí, prohodí směrem k tátovi přes hlavu dítěte: „Tak ať se ti o něj tentokrát postará líp než minule,“ nebo „Doufám, že ho konečně vezme k doktorovi, když na to sám kašlu, že jo.“ Dítě stojí uprostřed téhle ledové výměny a cítí, jak se mezi ním a tátou zvedá neviditelná zeď z máminých slov. Cítí tu kritiku namířenou na tátu, ale dopadá to na něj. Cítí, že se musí postavit na máminu stranu, jinak… co? Zklame ji? Přestane ho mít ráda? Ten tlak je nesnesitelný. Nebo ta nejtěžší rána: zpochybňování lásky. „Když máš tátu tak rád, tak já už pro tebe asi nic neznamenám, viď?“ „Máma ti nakoupila samé drahé hračky, aby sis myslel, že tě má radši než já, ale to není pravda!“
Dítě, jehož láska k rodičům je bezpodmínečná a čistá, je najednou nuceno vnímat ji jako komoditu, jako nástroj k získání pozornosti nebo ublížení tomu druhému. Cítí se vinno za své vlastní city. Má výčitky, když se směje s tátou, protože si představí mámu, jak je doma sama a smutná. Cítí vinu, když se s mámou raduje z dárku, protože ví, že táta na ni pak bude žárlit nebo mámu pomlouvat. Tohle dilema loajality není něco, co by mělo kdy ležet na bedrech dítěte. Je to týrání duše.
Proč to dospělí dělají? Často z vlastní nezměrné bolesti, z pocitu zrady, ze vzteku, který je pohlcuje. Nezvládají své emoce, nedokáží se vypořádat se svým zraněním a v zoufalé snaze najít úlevu nebo získat zpět pocit kontroly sahají po tom nejničivějším nástroji – po dítěti. Vidí ho ne jako samostatnou bytost s vlastními potřebami, ale jako prodlouženou ruku v boji, jako způsob, jak se pomstít, jak donutit toho druhého trpět. Je to zoufalé volání o pomoc, ale s tragickými následky pro ty nejmenší. Zaslepení vlastní bolestí nevidí, jak jejich slova a činy drtí dětskou psychiku, jak ničí důvěru, jak kradou nevinnost a bezpečí.
A ty jizvy? Ty nejsou vidět hned. Někdy se objeví až po letech, kdy už je dítě dospělé. Jsou to neviditelné šrámy na duši, které ovlivňují jeho schopnost navazovat zdravé vztahy, důvěřovat lidem, vnímat svět jako bezpečné místo. Děti, které vyrostly na bojišti, se mohou v dospělosti bát lásky, protože pro ně znamenala jen bolest a manipulaci. Mohou mít problémy s vlastní identitou, protože jejich pohled na jednoho z rodičů (nebo na oba) byl pokřiven záští toho druhého. Mohou si nést pocity viny nebo nedostatečnosti. Mohou se naučit potlačovat vlastní emoce a potřeby, protože v dětství zjistily, že jejich projevy vedou jen k dalšímu konfliktu. Je to dědictví bolesti, které si nezasloužily.
Co s tím můžeme dělat? Pokud jste rodič, který vede tuhle válku skrze dítě, zastavte se. Okamžitě. Zhluboka se nadechněte a podívejte se na své dítě. Vidíte ty jeho oči? Tu jeho zranitelnost? Tu bezpodmínečnou lásku, kterou k vám chová? Opravdu stojí za to ten pocit chvilkového vítězství, když ublížíte ex-partnerovi, za cenu toho, že lámete srdce svému vlastnímu dítěti? Není to akt lásky k dítěti, je to akt agrese vůči druhému dospělému, ale s dětskou duší jako zástavou. Vyhledejte pomoc. Terapie, mediace, podpůrné skupiny – existují způsoby, jak se naučit zvládat svou bolest a vztek, aniž byste ničili vlastní děti. Naučte se komunikovat s druhým rodičem věcně, s nulou emocí, jen o praktických věcech týkajících se dítěte. Každé negativní slovo, které si odpustíte před dítětem o druhém rodiči, je aktem lásky k vašemu dítěti. Každé zmařené setkání, které nedopustíte, je cihlou do základů jeho budoucí důvěry.
Pokud jste svědky takového jednání, nebojte se promluvit (pokud je to bezpečné a vhodné) nebo vyhledat pomoc pro dítě. Ty malé bytosti nemají hlas, kterým by se bránily, ale jejich tiché utrpení volá po pozornosti. Děti si nevybraly, že se jejich rodiče přestanou milovat. Nezaslouží si být nuceny volit mezi dvěma lidmi, kteří jsou pro ně stejně důležití. Nezaslouží si nést břemeno dospělých. Jejich úkolem je růst, objevovat svět a cítit se milovány a v bezpečí.
Je na nás, dospělých, abychom se povznesli nad vlastní bolest a hněv a dali jim to, co zoufale potřebují – dva rodiče, kteří je sice nemilují spolu, ale oba je milují nade vše. A především, dva rodiče, kteří si navzájem neubližují skrze jejich nejcennější poklad – jejich dětskou duši.Zastavte tu válku. Než bude pozdě. Jizvy na duši se hojí nejdéle.
