Článek
S Adélou se známe už pěknou řádku let, snad od nepaměti. Byla to taková ta kamarádka, se kterou jsem si rozuměla beze slov, pro kterou člověk nemusel hledat slova, protože věděla, co si myslím, než jsem to vůbec vyslovila. Jenže pak jsem se přestěhovala na vesnici, a ty naše pravidelné kávičky a tlachání se omezily. Život šel dál, každá jsme si žila po svém. Až loni, po nějakých dvou letech, jsme se náhodou potkaly. Bylo to, jako bychom se viděly včera! Začaly jsme si vyprávět, co všechno se u nás změnilo, co jsme prožily, a jak už obě trávíme dny jako šťastné vdovy. A víte, jak to bývá – slovo dalo slovo, a najednou byla řeč na dovolenou.
Obě jsme si posteskly, jak dlouho jsme nikde nebyly, jak nám chybí moře, slunce, zkrátka to sladké nicnedělání. A pak padla ta věta: „Co kdybychom jely spolu na Mallorku?“ Znělo to jako splněný sen! Adéla, i když jí bude brzy osmdesát, je pořád neuvěřitelně čiperná. Navštěvuje univerzitu třetího věku, ovládá moderní technologie líp než někteří třicátníci, a celkově působí jako energická živel. A já? Já jsem čerstvá důchodkyně, plná elánu a touhy po dobrodružství.
Nic, ale vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se na téhle dovolené mohl objevit jakýkoli problém. Zájezd jsme vybraly na pět dní, zaplatily a už se nemohly dočkat, až vyrazíme na vysněnou Mallorku. Všechno běželo hladce, nálada byla skvělá, kufry sbalené… no prostě idylka. Pak přišel den D a my jsme vyrazily na letiště. Vzduch byl cítit dobrodružstvím, v očích nám jiskřila radost z nadcházejícího týdne na slunci. Před bezpečnostní kontrolou jsem se s takovou tou mateřskou obezřetností Adély zeptala: „Adélko, nemáš v kabelce něco ostrého? Nějaký nůž, pilník, cokoli?“ A ona na mě s klidem a nevinnou tváří: „Ale prosím tě, co bych tam měla mít? Nic takového.“ No tak nic, pomyslela jsem si, aspoň jsem se zeptala. A pak přišla ta chvíle pravdy. Adéla prošla detektorem, a ten se samozřejmě rozezvučel jako zvon. Chvíli nechápala, co se děje, ale pak z kabelky s poněkud uraženým výrazem vytáhla malý nožík, takovou tu „rybičku“. „Ale to je přece jenom malý nožík! Vždyť s tím nic neudělám!“ vysvětlovala celníkovi, který si její argumenty moc k srdci nebral. Nožík si musela nechat, a ona se tvářila, jako by jí zabili štěně.
Už to byl takový první divný moment, ale říkala jsem si, že je to jen taková roztomilá zapomnětlivost staršího člověka. Cesta letadlem i transfer do hotelu už naštěstí proběhly bez problémů, a my jsme se konečně ocitly v našem hotelovém pokoji s výhledem na moře. První den na Mallorce byl báječný, slunce svítilo, moře šumělo… jenže pak přišel večer a s ním první vážnější problém. Šly jsme na večeři do hotelové jídelny, a když jsme se vracely, Adéla najednou ztratila orientaci. Vůbec netrefila do pokoje. Bloudila po chodbách sem a tam, tvářila se zmateně, a já jsem ji musela navést. Pak se to začalo dít častěji. Netrefila do jídelny, pořád něco hledala – klíče, brýle, mobil, peněženku. Všechno, co chvilku předtím držela v ruce, bylo najednou pryč. V tu chvíli jsem se už začala vážněji zajímat o její zdravotní stav. Něco se mi nezdálo. Mluvila sice souvisle, byla stále čiperná v myšlení, ale ta orientace a zapomínání… začaly ve mně hlodat pochybnosti. Ale jsem trpělivá povaha, a tak jsem to zatím brala s klidem. Říkala jsem si, že to je asi jen stres z cestování, nebo prostě jen chvilková roztěkanost. Pořád jsme se smály, užívaly si moře a slunce, takže náš zájezd se zatím, až na pár drobných zádrhelů, vydařil.
Netušila jsem ale, co mě čeká na zpáteční cestě. To, co se odehrálo na letišti při odletu domů, by mě ani ve snu nenapadlo. Náš let zpátky domů měl zpoždění. Místo v deset večer byl odlet stanoven na půlnoc. Celá naše zájezdová skupina seděla v poloprázdné letištní hale, většina už unavená a naštvaná z čekání. Najednou Adéla prohlásila, že potřebuje na záchod. Abych předešla jakémukoli faux pas, nebo aby mi zase někam nezabloudila, nabídla jsem se, že ji doprovodím. Došly jsme k toaletám, a ona mě s úsměvem ujistila: „Už jsem velká holka, zpátky trefím, počkej na mě u skupiny.“ No tak dobře, pomyslela jsem si, a vrátila jsem se na naše místo. Čekala jsem pět minut, deset minut… Adéla nikde. Začala jsem být nervózní. Šla jsem ji hledat, ale na záchodech nebyla. Nikde. Panika se začala šířit v mých žilách. Na obličeji jsem ucítila ledový pot. Byla bez dokladů, jen s malou peněženkou, a hlavně – s tím jejím zvláštním stavem, který jsem si až teď plně uvědomila jako Alzheimerovu chorobu.
Věděla jsem, že je to vážné. Začala jsem se ptát lidí z naší skupiny. Všichni byli otřesení, někteří už se pomalu začali vydávat do útrob letiště na vlastní pěst. Polovina cestujících z našeho letadla se vydala Adélu hledat. Bloudili jsme po obrovských halách, volali její jméno, ptali se, ale nikdo ji neviděl. Čas neúprosně letěl. Blížil se čas nástupu do letadla. Jeden z cestujících, chlapík s klidným výrazem a s umem španělštiny, se nabídl, že půjde se mnou na letištní policii. Tam jsme nahlásili Adélinu ztrátu, ale i přes vyhlášení reproduktory se nic nedělo. Minuty se táhly jako hodiny. Už nás vyzývali k nástupu do letadla, a já jsem stála uprostřed té haly, naprosto zoufalá. Mám zůstat? Mám letět? Co když se jí něco stalo? V duchu jsem proklínala sebe, že jsem si nevšimla dřív, že má Alzheimerovu chorobu, že jsem nebyla dostatečně obezřetná. A proklínala jsem i ji, i když jsem věděla, že za to nemůže. Byl to pocit bezmoci, který jsem nikdy předtím nezažila. Měla jsem tisíc myšlenek, katastrofické scénáře se mi honily hlavou, a přitom jsem musela udržet alespoň zdání klidu.
Když už jsem se chystala oznámit, že zůstanu a zmeškám letadlo, stalo se něco, co mi vrátilo dech do plic. Na poslední chvíli, když už se zavíraly brány k letadlu, se Adéla objevila. Vypadala zmateně, ale zároveň… naštvaně. Ještě než jsem se stačila nadechnout a zeptat se, kde byla, pustila se do mě: „No to je dost, že jste na mě nepočkali na původním místě! Kde jste celou tu dobu byli?!“ V tu chvíli jsem nebyla schopná říct ani slovo. Byla jsem tak přemožená úlevou a zároveň šokem z její reakce, že jsem jen mlčela a nechala se táhnout k letadlu. Cesta domů byla tichá. Já jsem přemýšlela o celém tom zážitku a Adéla si zřejmě nic nepamatovala. Až doma, po pár dnech, když jsem se trochu vzpamatovala, jsem se jí zeptala, kde byla a co se stalo. S naprostým klidem a nevinností mi vysvětlila, že si spletla pravou stranu s levou a vydala se ze záchodu na opačnou stranu, kde nikdo nebyl. Pak začala bloudit po velkých letištních halách, a protože nerozuměla hlášení z rozhlasu a žádnou řeč než češtinu neuměla, vůbec nevěděla, kde je a co se děje. Jen se snažila najít cestu zpátky, dokud ji prostě nenavedla náhoda (nebo nějaký cestující si všiml, že bloudí a ukázal jí směr).
Tak takhle dopadla moje vysněná dovolená s kamarádkou. Byl to zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Byla to lekce o tom, jak je nemoc zákeřná, jak se může projevit nenápadně a jak dokáže změnit i ty nejbližší. Adéla je stále moje kamarádka a budu ji mít ráda, ale je mi jasné, že musím být mnohem opatrnější a zvažovat její stav. Letos? Letos jedu sama. A i když mi bude chybět její společnost, ta představa dalšího letištního dobrodružství je pro mě momentálně až příliš děsivá. Možná si dám dovolenou někde v Jeseníkách, kde se ztratím maximálně na lesní cestě. A budu si na to dávat setsakramentský pozor! Tohle mě naučilo, že ne vždy je dovolená s někým, koho znáte roky, ta nejbezpečnější volba. Někdy, i když je srdce plné dobrých úmyslů, mozek má prostě jiné plány.
