Článek
Paní Hlaváčová bydlela o patro níž. Starší paní, vždycky čistě oblečená, s kloboukem i v dešti, a s takovým tím laskavým úsměvem, který mají jen lidé, co už si něco prožili.
Občas jsme se potkaly na schodech, občas v obchodě. Vždycky říkala:
„Vy jste ta mladá z dvojky, že? Máte pěknou energii, to se hned pozná.“
Taky si často stěžovala, že má samotu. Syn prý žije v Německu, a přestože jí volá, chybí jí blízkost. Vždycky mi to bylo líto, ale znáte to — člověk má plnou hlavu práce, dětí, domácnosti. Až jednoho víkendu, když jsem pekla tvarohový koláč, mě napadlo, že jí kousek zanesu.
„Aspoň ji udělám radost,“ řekla jsem si.
Koláč se povedl. Voněl po vanilce a citronové kůře, křehký, zlatý okraj. Zabalila jsem pár kousků do krabičky, přidala ubrousek a vyrazila dolů.
Když jsem zazvonila, dlouho se nic nedělo.
Zazvonila jsem znovu.
Pak jsem zaslechla nějaký pohyb, kroky… a dveře se pootevřely.
Ale nestála tam paní Hlaváčová.
Ve dveřích stál mladý muž. Tak kolem třicítky. Neoholený, unavený, s očima zarudlýma, jako by nespal několik dní. Měl na sobě tepláky a tričko, které pamatuje lepší časy.
„Dobrý den,“ řekla jsem nejistě. „Já… hledám paní Hlaváčovou.“
„Jsem její syn,“ odpověděl tiše. „Máma… máma tu už není.“
Zůstala jsem stát s krabičkou v ruce.
„Cože?“
„Zemřela minulý týden. Infarkt.“
Najednou mi přišlo, že se celý dům naklonil. Koláč v ruce ztěžkl, jako by byl z kamene.
„Já… to je mi strašně líto,“ hlesla jsem.
„Děkuju,“ řekl jen, a bylo vidět, že už to říkal mnohokrát.
Nabídl mi, ať jdu dál. Byt vypadal stejně jako dřív – květiny na parapetu, starý gauč, vůně levandule. Jen všechno bylo tiché, nehybné.
„Přijel jsem vyklidit byt,“ řekl. „Byla tu sama. Sousedé říkali, že ji občas vídali s vámi.“
„Jo,“ přikývla jsem. „Párkrát jsme si povídaly. Byla moc milá.“
Položila jsem krabičku s koláčem na stůl.
„Chtěla jsem jí ho donést. Nevěděla jsem, že…“
„To nevadí,“ pousmál se slabě. „Máma milovala sladké. Aspoň symbolicky.“
Na chvíli jsme oba mlčeli. Pak si sedl a vzal fotku ze stolku.
„To je ona,“ řekl. „Tady měla čtyřicet. Vždycky říkala, že to bylo její nejšťastnější období.“
Dívala jsem se na fotku – usměvavá žena s jiskrou v očích. A pak jsem si všimla něčeho zvláštního.
V rohu fotky byl muž, který vypadal povědomě.
„To je váš otec?“ zeptala jsem se.
„Jo. Ale s ním to nikdy nebylo jednoduché. Odešel, když mi bylo dvanáct. Máma se už nikdy znovu nevdala.“
V tu chvíli jsem si vzpomněla, že pár týdnů předtím mi paní Hlaváčová vyprávěla o dopise, který prý dostala. Říkala, že je od někoho, koho kdysi milovala. Ale tehdy jsem nevěděla, že to myslí doslova.
„Víte,“ řekl tiše její syn, „když jsem přijel, našel jsem něco zvláštního. Dopis na stole. Otevřený. Psala ho mému otci.“
Podal mi ho.
Na obálce stálo prostě: Pavlovi.
Váhala jsem, jestli se na to vůbec smím dívat, ale on jen přikývl.
Písmo bylo roztřesené, ale čitelné.
„Milý Pavle,
Život utekl rychleji, než jsem čekala. Dlouho jsem ti měla za zlé, že jsi odešel. Ale teď už ne.
Kdybych mohla, řekla bych ti, že i přes všechno, co se stalo, jsem tě měla ráda až do konce.
Kdybys někdy přišel, najdeš klíč pod květináčem. A na stole kousek koláče – takového, jaký jsi měl rád.
M.“
Polkla jsem.
„Ten dopis byl napsaný v den, kdy zemřela,“ dodal její syn. „Na stole opravdu ležel kousek koláče.“
Zůstala jsem sedět v tichu. Ten obyčejný koláč, který jsem nesla, najednou získal jiný význam. Jako by se kruh uzavřel – jako by měla dostat ten svůj poslední kousek sladkosti, i když z jiných rukou.
Když jsem odcházela, její syn se mě zeptal, jestli si koláč může nechat.
„Jasně,“ usmála jsem se. „Je pro vás. Nebo pro ni.“
O pár dní později jsem našla ve schránce obálku.
Bez odesílatele. Uvnitř byla fotka – paní Hlaváčová s kusem koláče, sedící na balkoně, smějící se do slunce.
Na zadní straně bylo napsáno:
„Díky, že jste jí dělala společnost. Měla vás ráda.“
Od té doby vždycky, když peču, udělám jeden malý koláč navíc.
Nevím přesně pro koho – pro ni, pro Pavla, pro jejího syna, nebo pro všechny, co už tu nejsou.
Ale vždycky ho položím na okno, a když se byt rozvoní, mám pocit, že někde nahoře se paní Hlaváčová usmívá.
A možná právě to je ta největší odměna za obyčejný kousek laskavosti, který měl být jen maličkostí.
