Článek
Nejsem technický typ. Nikdy jsem nebyla. Vyrůstala jsem v době, kdy telefon měl šňůru a televizní program jsme hledali v novinách.
Když se poprvé objevily mobily, byly to takové malé cihličky s tlačítky, a i tak jsem si připadala jako že žiji v budoucnosti. Když přišly první dotykové obrazovky, koukala jsem na ně jako na zázrak. Ale šla jsem s dobou. Ne hned, ne rychle, ne bez problémů. Ale šla jsem. A i když se někdy zaseknu u obyčejného přepnutí wi-fi, nevnímám se jako hloupá. Jen jako člověk, který si prošel jinou dobou. Jiným světem. A učí se ten nový tak, jak umí. Jenže moje dcera to vidí jinak.
Jí je patnáct a telefon má v ruce dřív, než si ráno vyčistí zuby. Dělá s ním všechno. Posílá hlasy, sdílí videa, hledá jízdní řády, nakupuje, platí. Když mi ukazuje fotky, jen prstem přejíždí po obrazovce a mluví rychle, jako by předpokládala, že všechno chápu stejně jako ona. A když se zeptám, co přesně mám zmáčknout, protočí oči. Řekne: „Bože mami, to je přece jasný.“ A někdy jen mávne rukou: „To nemá cenu, nech to být.“
Zabolí to. Protože já nejsem hloupá. Jen to pro mě není přirozené. Nepotřebuju telefon k tomu, abych si objednala jídlo. Umím si ho uvařit. Nevyznám se v aplikacích, ale vím, jak se správně skládá prádlo, jak se vyžehlí košile, jak se pozná, že je maso měkké. Umím číst mezi řádky, poznám, kdy někdo lže, a umím zachovat klid, když jiní panikaří. A hlavně – naučila jsem se všechno, co potřebuji k životu, vlastníma rukama. Bez návodů, bez videí, bez chytrých řešení.
Jednou večer jsme seděly na gauči. Já se snažila přihlásit do banky přes mobil a nešlo mi to. Zadala jsem špatné heslo, něco jsem omylem zavřela, zmáčkla něco, co jsem neměla. Dcera to sledovala a smála se. Ne zle, ale takovým tím způsobem, co vás píchne. A řekla: „Ty jsi fakt jak z minulého století, mami.“ A já se na ni podívala. A poprvé jsem se nerozčílila. Jen jsem jí klidně řekla: „Víš, že jsem si prala oblečení v ruce, když ještě nebyly automatky? Že jsem ti látala punčochy, když sis je roztrhla? Že jsem tě naučila číst, ještě než tě to naučili ve škole?“ Zarazila se. A já pokračovala. „Neumím s mobilem. Ano. Ale vím, jak se sází jahody, jak se vyndává klíště, jak se šije záplata. Vím, co dělat, když se ti rozbije zip, když ti dojde hotovost a je neděle, nebo když potřebuješ poradit s lidmi. Možná neznám algoritmus Tik Toku. Ale znám život. A v tom jsem dobrá.“
Mlčela. A já poznala, že to zasáhlo. Ne výčitkou, ne výkřikem, ale tím, že jsem jí prostě připomněla, kdo jsem. A co všechno umím. A že to, co neumím, neznamená, že jsem horší. Jen jiná. Od té doby už mi neříká, že jsem jak z pravěku. Když se zeptám, co mám zmáčknout, řekne to klidně. Někdy se i usměje. A jednou za čas se zeptá na něco ona. Jak se dělá knedlík. Jak se něco vyžehlí. Jak se zavazují záclony. A já vidím, že to není jen výměna informací. Ale respekt. A to je víc než jakákoliv aplikace.
Takže ano, neumím s mobilem jako ona. Ale umím být máma. A to je pro mě pořád ta nejdůležitější funkce.
