Článek
Marcela byla vždycky pyšná na to, že své dvě děti vychovala sama. Po rozvodu s manželem, který se sbalil a zmizel s o dvacet let mladší servírkou, zůstala na všechno sama , hypotéka, škola, práce. Držela se. „Říkala jsem si, že hlavně děti nesmí poznat, že máme problémy,“ vzpomíná. „Dělala jsem dvanáctky, abych jim mohla dopřát aspoň trochu normální život.“
Její dcera Aneta byla vždycky ta „rozumnější“. Pilná, chytrá, trochu uzavřená. Když jí bylo sedmnáct, začala být jiná, podrážděná, uzavřená, často unavená. Marcela to sváděla na pubertu, stres ze školy, první lásky. Jenže pak si začala všímat drobností.
Z peněženky mizely peníze. Nejprve padesátka, pak stovka, nakonec i tisícovka. „Nejdřív jsem si říkala, že jsem to určitě někde utratila a zapomněla. Ale když mi zmizely dvě tisícovky, které jsem měla připravené na složenky, bylo mi jasné, že něco není v pořádku.“
Marcela začala dávat pozor. Jednou schválně nechala peněženku na stole a odešla „na nákup“. Schovala se za dveře a čekala. A když uslyšela kroky, srdce se jí sevřelo. Aneta přišla do kuchyně, rozhlédla se, otevřela peněženku, vytáhla bankovku a rychle ji zastrčila do kapsy.
„Když jsem vyšla ven, úplně se vyděsila. Neřekla jsem nic, jen jsem ji poslala do pokoje. Třásla jsem se. Nevěděla jsem, co mě víc bolí , že mi lže, nebo že krade,“ říká Marcela tiše.
Večer si s dcerou sedla a chtěla to vyřešit v klidu. Ale Aneta mlčela. Popírala, pak plakala, a nakonec řekla, že potřebovala peníze na „věci do školy“. Jenže Marcela věděla, že lže.
„Když jsem jí řekla, že vím pravdu, sesypala se. A pak z ní vypadlo něco, co mě doslova rozsekalo.“
Aneta začala chodit s partou starších kluků. Ti ji prý brali jako „součást party“, nabízeli jí cigarety, pití, a nakonec i něco jiného, drogy. Ne tvrdé, jak říkala, jen „aby se cítila líp“. Začalo to pár tabletkami, ale brzy se to změnilo v závislost.
„Říkala, že když to neudělá, má hrozné stavy. Že jí je fyzicky zle. A že když si to nevezme, kluci se jí směji a provokují. Tak začala krást peníze, aby si mohla koupit další dávku.“
Marcela si pamatuje ten večer do detailu. Jak seděly obě na gauči, obě brečely, a ona nevěděla, co má dělat. Chtěla dceru obejmout, ale zároveň s ní nejradši zatřást, zakřičet. „Cítila jsem strašný vztek. Na ni, na sebe, na svět. Jak se tohle mohlo stát zrovna nám?“
Druhý den šla s Anetou k lékaři. Začalo kolečko – terapie, psychiatr, odvykací program. Bylo to těžké. Dcera několikrát utekla z léčby, jednou ji přivezla policie. Marcela se cítila na dně. „Dívala jsem se na to malé dítě, co jsem kdysi vozila v kočárku, a viděla jsem trosku, kterou ničí drogy. Nikdy jsem se necítila tak bezmocně.“
Trvalo to dva roky. Dva roky hádek, proher, lží, slibů a zklamání. Aneta několikrát slíbila, že „už nikdy“, a pak to zase nezvládla. Marcela přišla o spoustu přátel, protože „každý měl názor“. Někteří říkali, že za to může přílišná volnost, jiní že přísnost. Ale nikdo jí nepomohl.
Zlom přišel, když Aneta skončila v nemocnici po předávkování. „Stála jsem u její postele, měla v sobě hadičky a přístroje pípaly. Tehdy jsem si řekla, že buď to vzdám, nebo budu bojovat, abych ji neztratila.“
A Aneta to poprvé myslela vážně. Neutekla. Nastoupila do léčebny, vydržela tam tři měsíce. Potom půl roku v chráněném bydlení. Dnes je jí dvacet tři, pracuje v kavárně a chodí na terapii.
„Je to pořád křehké,“ říká Marcela. „Každý den se bojím, že mi zazvoní telefon a já uslyším, že se něco stalo. Ale už jí věřím víc než dřív. Bojuje.“
Když se jí zeptáte, jestli jí matka odpustila, chvíli mlčí. „Ano, odpustila. Ale nezapomněla. Protože bolest z toho, že vám vlastní dítě krade, aby si mohlo koupit smrt, ta zůstane napořád.“
Pak se usměje, i když oči má plné slz. „Dneska, když ji vidím, jak se směje, jak zase žije… říkám si, že všechny ty noci bez spánku stály za to. Jen doufám, že už nikdy nebudu muset hledat pravdu mezi prázdnými bankovkami a lží. Protože tahle pravda bolela víc než cokoliv jiného.“
