Článek
Vzpomínky jsou zvláštní věc. Některé blednou s časem, jiné se naopak zostřují, jako by se chtěly vtisknout do naší mysli navždy. A pak jsou tu ty, které se vrací v nočních můrách, ty, které nás probouzejí s ledovým potem na čele a třesoucíma se rukama. Můj příběh patří právě do této kategorie. I po letech, když se o něj s někým podělím, cítím, jak mi po zádech přebíhá mráz a srdce se mi rozbuší jako splašený kůň.
Bylo mi tehdy osm let. Bydleli jsme v malém domku na okraji vesnice, obklopeni hustými lesy. Milovala jsem ty lesy, jejich tajemnou atmosféru, vůni jehličí a vlhké hlíny. Každý den jsem se tam vydávala na průzkum, objevovala nové stezky, stavěla si skrýše z větví a mechů. Les pro mě byl kouzelným místem, kde se mohlo stát cokoliv.
Jednoho letního odpoledne jsem se jako obvykle vydala na svou výpravu. Slunce svítilo, ptáci zpívali a já jsem se cítila naprosto svobodná. Procházela jsem se známými stezkami, až jsem narazila na místo, které jsem ještě nikdy neviděla. Byla to malá mýtina, obklopená vysokými stromy, uprostřed které stála stará, rozpadající se chata.
Zvědavost byla silnější než strach, a tak jsem se opatrně přiblížila. Chata vypadala opuštěně, okna byla rozbitá a dveře vyvrácené. Vstoupila jsem dovnitř a ocitla se v temné, zaprášené místnosti. Vzduch byl zatuchlý a plný prachu. Prošla jsem se chodbou a vstoupila do další místnosti. Tam jsem uviděla něco, co mi navždy změnilo život.
Na zemi ležela stará, dřevěná truhla. Byla zamčená, ale já jsem se rozhodla ji otevřít. Našla jsem v rohu místnosti starou sekyru a s její pomocí se mi podařilo zámek rozbít. Když jsem truhlu otevřela, uviděla jsem uvnitř staré, zažloutlé fotografie. Byly na nich lidé, které jsem nikdy neviděla. Měli smutné, vyčerpané tváře a jejich oči byly plné bolesti.
Prohlížela jsem si fotografie a cítila, jak se mi svírá hrdlo. Najednou jsem uslyšela zvuk. Něco se pohnulo v zadní části chaty. Otočila jsem se a uviděla stín. Stál tam, v temném koutě, a díval se na mě. Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.
Stín se pohnul a začal se ke mně pomalu přibližovat. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. Byla jsem paralyzovaná strachem. Stín se zastavil těsně přede mnou. Byla to postava muže. Měl dlouhé, špinavé vlasy, propadlé tváře a oči, které hořely zlobou.
Muž se na mě díval a já jsem cítila, jak mi po zádech přebíhá mráz. Pak promluvil. Jeho hlas byl chraplavý a zlověstný. Řekl mi, ať okamžitě odejdu a už se nikdy nevracím. Poslechla jsem ho. Vyšla jsem z chaty a utíkala, co mi nohy stačily. Běžela jsem lesem, dokud jsem nedoběhla domů.
Nikomu jsem o tom neřekla. Bála jsem se, že mi nikdo nebude věřit, nebo že se mi budou smát. Ale v noci se mi zdály noční můry. Viděla jsem muže s propadlýma očima a slyšela jeho chraplavý hlas. Byla jsem vyděšená k smrti.
Po několika dnech jsem se rozhodla, že se do lesa vrátím. Chtěla jsem zjistit, kdo byl ten muž a co se stalo v té chatě. Vzala jsem s sebou svého staršího bratra a vydali jsme se na mýtinu. Chata byla prázdná. Truhla byla pryč a fotografie také.
Prohledali jsme celou chatu, ale nic jsme nenašli. Bylo to, jako by se všechno vypařilo. Vrátili jsme se domů s prázdnýma rukama a ještě větším množstvím otázek.
O několik let později jsem se dozvěděla o historii chaty. Patřila starému muži, který se ztratil v lese. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Někteří lidé říkali, že se zbláznil a žil v lese jako poustevník. Jiní tvrdili, že byl zavražděn.
Dodnes nevím, co se tehdy v chatě stalo. Nevím, kdo byl ten muž a co se stalo s fotografiemi. Ale vím, že ten zážitek navždy změnil můj pohled na svět. Uvědomila jsem si, že les není jen kouzelné místo, ale také místo plné tajemství a nebezpečí. A že některé vzpomínky jsou tak silné, že nás pronásledují po celý život.
