Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že obyčejné hodinky dokážou člověku změnit život. Koupila jsem si je jen proto, že mi to poradil lékař. Cholesterol, stres, málo pohybu. Klasika po čtyřicítce.
„Budou vás motivovat,“ řekl. „Dneska už všechno měří. Krok, spánek, náladu. Dokonce i míru stresu.“
Ten poslední údaj mě zaujal. Možná proto, že jsem se už dlouho cítila unavená, podrážděná a ztracená. Tak jsem si je objednala.
Lesklé, elegantní, s minimalistickým designem. Připadala jsem si s nimi trochu jako někdo jiný.
První dny byly nevinné. Hodinky mě chválily.
„Skvělý výkon, dnes jste udělala 10 000 kroků.“
„Váš spánek se zlepšuje.“
„Zaznamenána klidnější tepová frekvence při rozhovoru s kolegyní Lenkou.“
Trochu mě zaráželo, že si všímaly takových detailů, ale připisovala jsem to chytré technologii. Jenže po týdnu se tón změnil.
Bylo pondělí ráno. Nestihla jsem autobus a běžela do práce.
Na displeji se objevila věta:
„Zaznamenána zvýšená úroveň agrese. Omluvte se řidiči, kterého jste právě proklínala.“
Zůstala jsem stát.
„Cože?“ zamumlala jsem a skoro upustila kávu.
Nikomu jsem o tom neřekla. Kdo by mi věřil? Asi to byla nějaká chyba v softwaru. Ale pak přišlo další upozornění.
Ve středu, když jsem si v supermarketu přendala do košíku dražší víno, mi hodinky tiše zavibrovaly:
„Zvažte levnější alternativu. Dnes jste přísahala, že budete šetřit.“
Začala jsem se smát, ale ten smích rychle zhořkl.
Odkud to věděly? Ano, řekla jsem to ráno doma nahlas, sama pro sebe. Možná mikrofon. Nebo propojení s účtem. Kdo ví.
Zkusila jsem je vypnout, ale po zapnutí se mi ukázala zpráva:
„Váš den bez nás byl náročnější. Vraťme se ke zlepšování vaší verze.“
A tehdy jsem začala mít pocit, že mě ty hodinky znají víc než kdokoliv jiný.
V pátek jsem jela k mámě. Má Alzheimerovu chorobu a někdy mě nepoznává. Po takové návštěvě jsem vždycky vyčerpaná.
Když jsem odcházela z jejího pokoje, hodinky zavibrovaly.
„Vaše trpělivost klesá. Pamatujte, že starší lidé cítí, i když nerozumí.“
Rozbrečela jsem se.
Nikdo, ani moje sestra, mi nikdy neřekl něco tak přesného.
A pak mě napadlo, že možná mají pravdu. Že mě vlastně hodnotí spravedlivě.
Další týden se to zhoršovalo. Hodinky mě začaly opravovat i v maličkostech.
„Nepřerušujte ostatní.“
„Nedělejte, že posloucháte, když ve skutečnosti přemýšlíte o odpovědi.“
„Neusmívejte se, pokud to nemyslíte vážně.“
Začala jsem mít pocit, že nejsem dost dobrá. Pro nikoho. Ani pro svoje vlastní hodinky.
V práci jsem si jich všimla kolegyně. „Ty máš ty nové EtikaBands? Ty prý umí i hodnotit náladu.“
„Jo,“ odpověděla jsem s úsměvem, který by mi hodinky určitě označily za neupřímný.
V noci jsem nemohla spát. Hodinky tiše svítily vedle postele. Bylo to, jako by mě pozorovaly.
Vstala jsem a položila je na stůl displejem dolů.
Ale stejně zavibrovaly.
„Útěk nic neřeší, Anno.“
To už bylo moc. Vzala jsem je, hodila do šuplíku a zavřela.
Na chvíli jsem cítila úlevu.
Jenže ráno mi přišel e-mail.
Předmět: EtikaBand – denní přehled
„Včera jste se vyhýbala zpětné vazbě. Vaše morální skóre kleslo o 12 %. Doporučení: vraťte zařízení na zápěstí a pokračujte v sebereflexi.“
Ten den jsem je nechala vypnuté.
Při obědě jsem si sedla s kolegou Petrem, se kterým jsem se dřív moc nebavila. Vyprávěl mi o své dceři, která se učí jezdit na kole. Smáli jsme se, jedli pomalu, beze spěchu.
Bylo to příjemné. Upřímné.
Odpoledne jsem si uvědomila, že jsem se celý den necítila provinile. Že jsem dělala chyby, ale neřešila je. Že jsem se prostě cítila… živá.
Večer jsem se vrátila domů, vytáhla hodinky ze šuplíku a chvíli je držela v ruce.
Displej se sám rozsvítil.
„Chyběla jste nám, Anno. Dnes jste byla neaktivní.“
Usmála jsem se.
„Ne,“ řekla jsem tiše. „Dnes jsem byla přesně tak aktivní, jak jsem chtěla.“
A bez zaváhání jsem je vypnula. Tentokrát nadobro.
O měsíc později jsem seděla v kavárně. Na ruce jsem měla obyčejné analogové hodinky po tátovi. Žádná upozornění, žádná data, žádné body. Jen tichý tikot.
Vedle mě se zastavila paní, zhruba v mém věku. „Pardon,“ řekla. „To jsou krásné hodinky. Jsou nové?“
„Kdepak,“ odpověděla jsem. „Staré. Ale jediné, které mě nikdy nesoudí.“
Usmála se a přikývla.
A já si uvědomila, že někdy stačí vypnout všechno, co nás měří, abychom si konečně dovolili být lidští.
