Článek
Když nám v práci oznámili, že budeme dělat z domova, byl jsem ten, co si okamžitě představoval ideál.
Žádné ranní přetlačování v tramvaji, žádné nepříjemné small talky u kávovaru. Jen já, počítač, káva a svoboda.
První ráno začalo přesně tak.
Osm hodin, pyžamo, káva, čistý stůl, notebook.
Jediné, co mi trochu narušovalo soustředění, byla moje kočka Berta.
Seděla na kuchyňské lince a zírala na mě, jako by se snažila pochopit, proč nejsem v práci.
„To je home office,“ vysvětloval jsem jí.
„Budu tu teď častěji.“
Berta zamrkala a odešla. Vypadalo to, že ji to nezajímá.
Jenže to byl klid před bouří.
Začalo to nenápadně.
Když jsem měl první videohovor, Berta se rozhodla, že teď je ten pravý čas projít po klávesnici.
Všichni na obrazovce se rozesmáli. Já taky.
„To je v pořádku,“ řekl šéf. „Všichni teď máme nějakého asistenta.“
Jenže Berta se v té roli našla.
Zatímco já jsem pracoval, ona kontrolovala každý můj pohyb.
Když jsem si na chvíli otevřel sociální sítě, okamžitě se objevila a strčila mi hlavu mezi ruce.
Když jsem se zdržel s odpovědí na e-mail, skočila mi na klín a začala hlasitě příst.
Vypadalo to roztomile, dokud jsem si neuvědomil, že mě tím nutí dělat přestávky.
Začal jsem mít podezření, že mi reguluje pracovní tempo.
Po pár týdnech jsem zjistil, že má pevný rozvrh.
V devět ráno seděla vedle mě a sledovala, jestli skutečně začínám pracovat.
Kolem desáté vyžadovala svačinu – a bylo jedno, jestli ji dostala ona, nebo já.
V poledne si lehla na klávesnici, čímž mě donutila k obědové pauze.
A po čtvrté hodině vždy demonstrativně zívala a šla spát, čímž mi dávala najevo, že už je po pracovní době.
Kdybych měl takovou disciplínu já, byl bych do měsíce povýšený.
Přiznávám, že jsem ji začal brát vážně.
Když se na mě podívala tím svým pohledem „tohle fakt nepošleš takhle“, často jsem text opravdu přepsal.
Když jsem pracoval pozdě do noci, přinesla si hračku a hodila mi ji na klávesnici, jako by říkala: Dost. Vyčerpání není hrdinství.
Zpočátku jsem si z toho dělal legraci, ale pak jsem si uvědomil, že moje pracovní výsledky se opravdu zlepšily.
Začal jsem víc spát, jíst pravidelně a dělat pauzy.
Zní to absurdně, ale kočka mě naučila time management.
Ne všechno ale bylo idylické.
Jednoho dne jsem měl odevzdat důležitou analýzu.
Byl jsem ve stresu, Berta to vycítila a rozhodla se pomoci.
Sedla si před monitor a sledovala, jak datluju do tabulky čísla.
Pak, v naprostém tichu, položila tlapku na klávesnici.
A zmizela mi celá druhá stránka.
Ztuhl jsem.
Ona se podívala na obrazovku, pak na mě.
Přísahal bych, že v jejím pohledu bylo: Tuhle část jsi stejně napsal špatně.
Večer jsem si uvědomil, že ji vlastně beru jako kolegyni.
Když mi někdo volal, říkal jsem: „Moment, poradím se s Bertou.“
Když se něco nepovedlo, utrousil jsem: „To byl Berty nápad.“
A když se něco povedlo, ona dostala pamlsek.
Moje přítelkyně se smála: „Ty jsi úplně zblbnul. Už jí skoro dáváš KPI.“
„Ne skoro,“ přiznal jsem. „Má jasně měřitelné výsledky.“
Po půl roce práce z domova jsem měl jedno důležité zjištění.
Berta mě přivedla k jednoduché pravdě: produktivita není o tom, kolik hodin prosedíš u počítače.
Je to o tom, že si občas lehneš na klávesnici a připomeneš si, že svět se nezboří, když na chvíli vypneš.
Jednoho dne přišel e-mail od šéfa:
„Příští týden se vracíme do kanceláře.“
Podíval jsem se na Bertu.
Seděla na stole a švihala ocasem.
„No,“ řekl jsem, „asi budu zase muset pracovat mezi lidmi.“
Dívala se na mě dlouho, pak vstala, sešla ze stolu a lehla si na můj batoh.
Bylo to jasné. Nepustí mě.
Když jsem pak seděl v kanceláři, obklopený hlukem a světlem monitorů, otevřel jsem fotku Berty, jak leží mezi mými papíry, a napadlo mě, že mi chybí její tichá kontrola.
Na poradě jsem se přistihl, že říkám:
„Promiňte, potřebuju si dát chvilku pauzu.“
Kolegové se na mě podívali divně, ale mně to bylo jedno.
Pauzu jsem si zasloužil. Berta by byla pyšná.
Od té doby říkám všem, kdo se hroutí z home office:
Kupte si kočku.
Nebo psa. Nebo aspoň něco, co vám připomene, že nejste robot.
Mně to změnilo pohled na práci.
A taky vztah k vlastnímu gauči.
