Článek
Když se Petr rozhodl stát ekologicky uvědomělým člověkem, nebylo to z rozmaru. Byl to moment upřímné snahy. Viděl dokument o mořských želvách a plastových brčkách a rozplakal se. V ten večer slavnostně oznámil své přítelkyni Kláře, že od zítřka budou žít „udržitelně“. Klára se na něj podívala, přikývla a zeptala se: „A víš, co to vlastně znamená?“ Petr samozřejmě nevěděl, ale měl odhodlání.
Začal tříděním odpadu. Koupil si tři krásné koše v designu skandinávské značky: modrý na plast, zelený na sklo a šedý na papír. Stály víc než jeho pračka, ale vypadaly ekologicky, a to bylo hlavní. První týden se cítil jako zachránce planety. Pečlivě odděloval víčka od lahví, slisovával krabice od mléka a hrdě vysvětloval kolegům v práci, že i malý člověk může změnit svět.
Jenže pak přišel problém. Co s obalem od jogurtu, který byl z plastu, ale měl hliníkové víčko a papírový rukáv? Klára mu poradila, že by se to mělo rozdělit na tři části. Strávil deset minut nad kelímkem, rukama od jogurtu, zatímco pes na něj nechápavě koukal. Nakonec to vzdal a vyhodil všechno do směsi. Celý večer ho pak pronásledovalo svědomí i pocit, že právě zabil ledního medvěda.
S každým dnem se jeho ekologické úsilí měnilo v obsesi. Pořídil si kompostér na balkon, který voněl spíš jako výpary z pekla než jako návrat k přírodě. Koupil si bambusový kartáček, který se rozpadl po dvou týdnech, a zubní pastu v hliníkové tubě, kterou nešlo otevřít bez kleští.
„Někdy mám pocit, že ta planeta se nám směje,“ řekla Klára, když Petr jednou večer vytahoval ze dřezu zbytky čočkové polévky a přemýšlel, do jakého koše to vlastně patří.
„To není smích,“ odpověděl, „to je zoufalé volání o pomoc.“
Když přišla návštěva, Petr se neubránil přednáškám. Kamarád otevřel plastovou láhev a Petr mu ji vytrhl z ruky. „Tohle se už nevyrábí z recyklovatelného materiálu,“ oznámil mu slavnostně. „Ale neboj, našel jsem českou firmu, která dělá vodu v papíru.“
„A chutná?“ zeptal se kamarád.
„Jako mokrý karton,“ uznal Petr, „ale ekologicky.“
Čím víc se snažil být šetrný, tím víc měl pocit, že selhává. Když se dozvěděl, že papír z potažených krabic se stejně často spaluje, málem to vzdal. Jenže pak objevil komunitní skupinu na internetu, kde si lidé radili, jak žít „zero waste“. Petr se přidal. Po třech dnech diskusí zjistil, že i jeho recyklované ponožky jsou „eticky problematické“, protože pocházejí z továrny, kde zaměstnanci dostávají jen dvě přestávky denně.
Začal ztrácet přehled o tom, co je ještě správné. Měl pocit, že planeta sleduje každý jeho krok. Jednoho večera otevřel lednici a uvědomil si, že v ní není nic, co by nebylo sporné. Mandlové mléko z druhého konce světa, sójový jogurt s palmovým olejem, tofu zabalené do tří vrstev plastu. Sedl si ke stolu a řekl Kláře: „Myslím, že ekologicky čistý život je jen teorie.“
„A co kdyby ses prostě přestal tolik snažit?“ navrhla.
„To bych zradil mořské želvy.“
„Možná by tě pochopily,“ řekla a šla si otevřít pivo. Ze skla.
Další den se Petr rozhodl jít pěšky do práce. Měl z toho dobrý pocit. Ale pršelo, a tak jel autobusem. Uvnitř se cítil provinile. Na zastávce potkal kolegu, který přijel na kole. „Ty jsi fakt borec,“ řekl mu Petr. „Já jsem to dneska zvoral.“
„Neboj,“ odpověděl kolega, „to kolo má karbonový rám. To taky není úplně zelený.“
„Takže jsme oba pokrytci?“
„Přesně tak,“ přikývl kolega. A oba se zasmáli. Poprvé po dlouhé době upřímně.
Doma Petr zredukoval své tři koše na jeden. „Smíšený životní přístup,“ nazval to. Kompostér nechal psovi jako hračku, kartáček vyměnil za normální a přestal číst ekologické blogy, které mu jen kazily náladu. Když si večer otevřel pivo v plechovce, chvilku na něj koukal a pak s klidem řekl: „Zítra to vyhodím správně. Asi.“
Klára se smála. „Tak co, zachránil jsi planetu?“
„Ne,“ řekl Petr. „Ale aspoň jsem zachránil sebe.“
A možná, jak později usoudil, to byla ta nejzelenější věc, kterou kdy udělal.
