Článek
Všechno to začalo v úterý ráno, když jsem se probudil s podivným škrábáním v krku. Nebylo to nic dramatického, jen takové lehké pošimrání, jaké člověk obvykle ignoruje. Jenže já jsem měl v práci přednášet na poradě a hrdlo je můj pracovní nástroj. Tak jsem si řekl: „Nic nepodcením, podívám se, co by to mohlo být.“ A pak jsem udělal osudovou chybu – otevřel internet.
Na první stránce mě okamžitě uklidnilo, že to může být jen „lehké podráždění hlasivek“. Ale hned druhý odkaz mě vyděsil: „První příznaky rakoviny hrtanu – poznáte je včas?“ Začal jsem polykat, poslouchat se a samozřejmě se mi okamžitě přidaly další příznaky. Najednou jsem měl pocit, že mám hrdlo sevřené, dýchá se mi hůř a hlas zní, jako bych celý víkend hulákal na fotbalovém stadionu.
Rozhodl jsem se, že si udělám rychlý samodiagnostický test. Klikl jsem na kvíz: „Zjistěte, zda máte smrtelnou nemoc.“ Otázky byly jednoduché: „Bolí vás v krku?“ Ano. „Cítíte únavu?“ Samozřejmě, vždyť je ráno. „Máte zvýšenou teplotu?“ Na to jsem si sáhl na čelo a připadalo mi, že trošku hřeji. Takže zase ano. Výsledek? „Pravděpodobně vážné onemocnění, doporučujeme neodkladnou lékařskou péči.“
V tu chvíli jsem už měl pocit, že jsem ztracený. Zavolal jsem přítelkyni, že možná budu muset do nemocnice, ať se připraví na nejhorší. Ona se jen zasmála a řekla: „Dej si čaj s medem.“ Byl jsem zklamaný jejím nezájmem o můj dramatický odchod z tohoto světa. Rodičům jsem napsal SMS, že „kdyby se něco stalo, mám vás rád“. Odpověděli, že mám přestat blbnout a že se na mě těší v neděli na oběd. Nikdo mě nebral vážně.
Rozhodl jsem se vzít věc do vlastních rukou a objednal jsem se k doktorovi. Přišel jsem do ordinace a čekárna byla plná lidí, kteří vypadali mnohem nemocněji než já. Jeden pán kašlal tak, že to znělo jako start staré motorky, dítě mělo nos červený jako semafor a babička si stěžovala, že ji bolí úplně všechno. Já jsem seděl, dramaticky se chytal za krk a doufal, že všichni chápou, že můj stav je kritický.
Konečně jsem vešel dovnitř. Pan doktor se na mě podíval, já jsem nasadil co nejsmutnější výraz a řekl: „Pane doktore, myslím, že mám rakovinu hrtanu.“ Zvedl obočí, podíval se na mě přes brýle a suše odvětil: „Aha. A kdo vám to diagnostikoval?“ Odpověděl jsem poctivě: „Google.“
Zasmál se tak hlasitě, že to slyšeli i v čekárně. Potom mi dal dřevěné špátle do pusy, posvítil baterkou a po minutě řekl: „Máte lehký zánět mandlí. Stačí klid, čaj, med a pár dní bez křiku.“ Byl jsem zaskočený. To má být všechno? Žádná dramatická léčba, žádné dlouhé vyšetření? Jen čaj a med? Cítil jsem se trochu podvedený, protože moje internetová diagnóza zněla mnohem vznešeněji.
Cestou domů jsem přemýšlel, jak je možné, že jsem během jedné hodiny dokázal udělat z banálního nachlazení téměř vlastní nekrolog. Přitom jsem se cítil už o poznání lépe, jen díky tomu, že mi někdo s autoritou řekl, že neumírám.
Rozhodl jsem se podělit o svůj zážitek s kamarády v hospodě. Při pivu jsem dramaticky popisoval, jak jsem se ráno loučil se životem. Všichni se smáli a přiznávali, že už se jim stalo něco podobného. Jeden měl „infarkt“ kvůli křeči v hrudi po tělocviku, jiný „cukrovku“ po tom, co snědl půlku dortu a cítil se těžce. Všichni jsme se shodli, že internet je skvělý sluha, ale děsivý pán.
Večer jsem seděl doma, pil čaj a díval se na obrazovku s vědomím, že Google mi nikdy nesmí nahrazovat doktora. Když jsem si to tak promítl, vlastně jsem se poučil dvakrát. Zaprvé: nikdy nehledat diagnózu na internetu. Zadruhé: nikdy neposílat rodičům melodramatické SMS bez důvodu. Maminka mi ještě večer volala, jestli opravdu nemám rakovinu, protože „co kdyby měl Google přece jen pravdu“.
Druhý den jsem šel do práce a všem vyprávěl o svém „boji se smrtelnou nemocí“. Kolegové se smáli, ale zároveň mi někteří přiznali, že už taky jednou skončili v pasti online diagnóz. Jeden kolega prý měl podle Googlu tropickou malárii – po dovolené v Chorvatsku. Další si byl jistý, že má vzácný syndrom z lékařské encyklopedie, a nakonec to byla alergie na prach.
Když jsem si večer lehl do postele, uvědomil jsem si, že celý ten příběh je vlastně o tom, jak strašně snadno člověk propadne strachu. Stačí pár kliknutí a obyčejné škrábání v krku se změní v poslední kapitolu života. Jenže strach je většinou jen v naší hlavě, zatímco realita bývá mnohem jednodušší.
A tak jsem si slíbil, že příště, až mě něco bude bolet, začnu u čaje, medu a odpočinku. A pokud to nepřejde, zajdu k opravdovému doktorovi. Protože Google je sice dobrý na hledání receptu na bramborák, ale když má člověk pocit, že umírá, je mnohem lepší, když mu to vyvrátí někdo v bílém plášti než barevný vyhledávač.
