Článek
Začalo to úplně neškodně: chtěla jsem upéct obyčejnou tvarohovou buchtu. Takovou tu klasiku, kterou děláte poslepu, dva kelímky tvarohu, cukr, vajíčka, hotovo. Jenže já jsem člověk, který má dar z nejjednodušší úlohy vykouzlit katastrofu hodnou televizního zpravodajství.
Když jsem vzala mouku z horní police, celá se mi vysypala na hlavu i na stůl. Vypadala jsem jako sněhulák, jen o něco rozčilenější. A tak jsem otevřela okno, aby vyletěl moučný prach. Bohužel jsem si neuvědomila, že přímo pod oknem stojí paní Vomáčková, žena, která má nos na drby tak citlivý, že by mohla pracovat jako teploměr.Moučný mrak ji zasypal od hlavy k patě. „Co to má být?“ zařvala nahoru.„Jen mouka!“ volala jsem.„Děláte drogy?“ volala ona.
A tak začal problém číslo jedna.
Abych to zklidnila, rozhodla jsem se upéct tu buchtu i pro ni, jako omluvu. Jenže při hledání cukru jsem objevila na dně košíku starou krabici po čaji a uvnitř byl zapadlý seznam věcí, co potřebuji udělat. A na něm věta: „Vyvěsit nástěnku pro sousedy“. Nevím, kdy jsem to napsala a proč, ale rozhodla jsem se, že to udělám. Taková blbost, říkala jsem si, co by se mohlo stát?
Vytvořila jsem drobný, neškodný vzkaz:
„Milí sousedé, co kdybychom si zlepšili komunikaci v domě? Zájemci o společné aktivity a lepší sousedské vztahy, napište se.“
Opravdu jsem si myslela, že se přihlásí dva lidi. Možná tři. Maximálně pan Zoubek, co se nudí v důchodu. Když jsem šla večer zkontrolovat nástěnku, málem jsem omdlela.Bylo tam padesát podpisů.
Nejen od obyvatel domu, ale i od lidí z vedlejšího domu, od pošťačky, dokonce i od moldavské uklízečky Nadie, která se podepsala dvakrát, jen tak pro jistotu. A u podpisů bylo připsáno:„Kdy bude první schůzka?“„Bude občerstvení?“„Je třeba řešit otázku holubů!“„Založit výbor!“„Koupit razítko!“
A já si uvědomila, že jsem právě omylem založila sousedský spolek. A to byl jen začátek.
Druhý den ráno jsem otevřela dveře a do bytu mi vletěla delegace tří sousedek, které se představily jako „prozatímní přípravný tým“. Každá měla sešit, propisku a výraz, který říkal: bereme to smrtelně vážně.
„Musíme svolat schůzi,“ oznámily.„A kde?“ zeptala jsem se hloupě. Paní Králová odpověděla: „No u vás, když jste to celé založila.“
A tak jsem stála v obýváku, připravovala židle a přemýšlela, jak se můj jednoduchý nápad změnil v budoucí sousedské referendum.
Ale než schůze začala, stalo se něco dalšího.
Uklízečka Nadia z Moldávie si špatně přeložila vzkaz na nástěnce, myslela si, že „společné aktivity“ znamenají velký generální úklid celého domu. A tak začala mytí schodů litrem bělidla, které smíchala s nějakým „tradičním přípravkem z domova“. Jak jsem později zjistila, ono to vypadá jako mýdlo, ale má to sílu atomového reaktoru.
Výpary se linuly domem. Lidé začali kašlat. Každý myslel, že ho někdo tráví. Soused Koudelka zazmatkoval, volal hasiče a křičel, že je to „chemický incident“. A než jsem stačila Nadia vysvětlit, že příště má používat jar, přijeli hasiči, celý dům vyběhl ven a já jsem stála uprostřed toho všeho s miskou tvarohové buchty, kterou jsem mezitím fakt stihla upéct.
Hasič se mě zeptal: „Paní, vy jste ta organizátorka?“„Čeho?“ vyhrkla jsem.„No… toho všeho.“
Lidi na mě ukázali. Všichni. Jako kdybych byla hlavní viník světové pandemie.
A tak jsem tam stála, s kusem buchty v ruce a pokoušela se vysvětlit, že já jen pekla a chtěla lepší vztahy. Hasič se smál, ale pak řekl: „Dobrá, ale příště, než začnete dělat nějaké sousedské akce, dejte nám vědět. Pro jistotu.“
Po dvou hodinách se dům nadechl čerstvého vzduchu, hasiči odjeli a lidé se uklidnili. A pak začala ta slavná schůze.
Přišlo 44 lidí, přinesli si chlebíčky, termosky s kávou, někdo donesl i projektor (nechápu kde ho vzal) a já se ocitla v čele v roli předsedkyně spolku, který jsem nikdy nechtěla.
A nakonec? Schůze se natáhla na tři hodiny. Vybrali jsme poplatek 20 korun „na razítko“. A já se stala oficiální koordinátorkou „Sousedské iniciativy pro lepší život.“ A když večer zaklepala paní Vomáčková s prázdným talířem od buchty, řekla jen:„Byla výborná. A děkuji, že jste oživila náš dům.“ A pak dodala:
„A příště, když budete házet mouku z okna, dejte mi vědět dopředu. Ať si nevezmu svůj nový kabát.“A já si řekla:
Nikdy, NIKDY už nepřipnu nic na nástěnku.
