Článek
Všichni mi říkali, neber si ho. Slyšela jsem to ze všech stran. Od mámy, od táty, od kamarádek, dokonce i od té tety, která se jinak do ničeho nemíchá. Všichni měli nějaké „ale“, nějaký důvod, proč si mysleli, že on není ten pravý. Viděli na něm něco, co já tehdy nechtěla vidět. Nebo spíš, co jsem vidět nechtěla připustit. Byla jsem zaslepená. Zamilovaná až po uši, a když je člověk takhle ponořený do citů, tak se mu zdá, že celý svět se spiknul proti jeho štěstí. Že všichni ti, co ho varují, jen závidí tu intenzitu, tu vášeň, ten pocit, že konečně našel tu druhou půlku.
Pamatuji si ten den, kdy jsem ho poprvé potkala. Bylo to na narozeninové oslavě u společné kamarádky. Seděl v koutě, tak trochu stranou od všech, a něco si kreslil do skicáku. Všichni se bavili, smáli, tančili, a on tam jen tak tiše seděl a jeho ruka kroužila po papíře. Něco mě k němu přitáhlo. Ta jeho odlišnost, ten zájem o něco jiného než jen o povrchní zábavu. Přišla jsem k němu a zeptala se, co kreslí. Zvedl ke mně ty jeho tmavé oči a já v nich na okamžik ztratila dech. Jeho oči… ach, ty jeho oči. Hluboké studny plné něčeho tesklivého, ale zároveň tak neskutečně přitažlivého, že jsem se v nich ztrácela. A pak mi ukázal tu kresbu. Stará tvář, vrásky jako mapy prožitého života, ale ten pohled… ten pohled byl plný laskavosti a moudrosti, že jsem nemohla odtrhnout zrak. A když jsme si začali povídat, najednou jsem cítila, že rozumí každé mé myšlence, každému pocitu. Mluvili jsme o věcech, které pro mě do té doby byly jen tichými šepoty v duši, o umění, o hudbě, o knihách, o tom všem, o čem jsem si s ostatními jen stěží mohla promluvit. Začali jsme se vídat. Chodili jsme na dlouhé procházky, povídali si pod hvězdami, sdíleli ticho, které nebylo trapné, ale uklidňující. Zdálo se mi, že konečně potkala spřízněnou duši. Byl jiný než ostatní kluci, které jsem znala. Nebyl ten typ, co se předvádí, co se snaží za každou cenu zapadnout. Byl svůj, originální, a to mě na něm fascinovalo. Líbilo se mi, jak se dívá na svět, jak o něm přemýšlí. Bylo to tak osvěžující po všech těch povrchních vztazích, které jsem předtím měla.
Ale pak se začaly objevovat ty první stíny. Občas byl náladový, uzavřený do sebe. Někdy se bez vysvětlení neozval celý den. A když jsem se ho pak s obavami ptala, co se děje, jen mávl rukou a řekl, že je unavený, že má prostě jen špatný den. Snažila jsem se být trpělivá, chápat jeho nálady, dát mu ten jeho potřebný prostor, ale uvnitř mě už hlodal ten nepříjemný pocit, to tušení, že za tím vším je něco víc, něco, co mi nechce říct. Moje kamarádka Klára mi tehdy poprvé řekla: „Víš, on mi nepřijde úplně v pohodě. Něco na něm je divného.“ Já se jí tehdy vysmála. Řekla jsem jí, že jen žárlí, že nikdy neměla tak zajímavého kluka. Máma byla opatrnější, ale její „Měla by sis dávat pozor“ mi taky lezlo na nervy. Táta mlčel, ale jeho zamračený výraz mluvil za vše.
Ignorovala jsem všechny ty varovné signály. Chtěla jsem věřit jen tomu, co jsem cítila, tomu, jak se ke mně občas choval, když byl ten „lepší já“. Ty chvíle byly totiž magické. Byl tehdy pozorný, milý, vtipný, a já si říkala, že ty jeho horší chvilky jsou jen nějaké přechodné období, že to přejde. Že mou láskou ho dokážu změnit, uzdravit. Jak naivní jsem tehdy byla.
Čím dál častěji se stávalo, že se neukázal na domluvené schůzce. Nebo přišel pozdě, s omluvou, která zněla vykonstruovaně. Začala jsem se bát, co se děje, kde je. Občas jsem ho potkala s podivnými lidmi, s takovými, ze kterých mi běhal mráz po zádech. Když jsem se ho na ně ptala, vybuchl, obvinil mě z žárlivosti a kontrolování. A pak přišly ty lži. Začala jsem ho přistihovat při malých lžích, které postupně narůstaly do větších a větších. Lhal o tom, kde byl, s kým byl, co dělal. Začala jsem mu přestávat věřit. Ten pocit nejistoty, ten neustálý strach, co se zase stane, mě začal ničit zevnitř.
Všichni kolem mě viděli, co se děje. Viděli, že se trápím, že nejsem šťastná. Snažili se mi otevřít oči. „Podívej se na sebe,“ říkala mi Klára s pláčem v očích. „Už nejsi ta usměvavá holka jako dřív. On tě ničí.“ Ale já nechtěla slyšet. Zavírala jsem si před pravdou oči. Stále jsem si namlouvala, že ho miluju, že bez něj nemůžu žít. Ta závislost na něm byla silnější než zdravý rozum. Přišly i ty horší věci. Ty, o kterých se mi nechce ani mluvit, ale které k tomuhle příběhu patří. Byly tam hádky, křik, slzy, pocity ponížení. Byly tam noci, kdy jsem sama probděla a čekala, až se vrátí, a bála jsem se, v jakém stavu ho zase uvidím. Byly tam sliby, které nikdy nedodržel, omluvy, které už nic neznamenaly. A přesto jsem zůstávala. Stále jsem si myslela, že to zvládnu, že ho změním. Věřila jsem v tu naši „lásku“, i když už dávno vyprchala a zbyla jen hořkost a bolest. Bála jsem se odejít, bála jsem se samoty, bála jsem se přiznat si, že všichni ti, co mě varovali, měli pravdu.
Jednoho dne se stalo něco, co mi konečně otevřelo oči. Něco, co už jsem nemohla ignorovat, něco, co mě zasáhlo až do morku kostí. Už si ani nepamatuju, co to přesně bylo, ale pamatuju si ten pocit. Pocit naprostého dna, pocit, že už nemůžu dál. Pocit, že tohle už nejsem já. Tehdy jsem se konečně rozhodla. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale zároveň to bylo osvobozující. Odešla jsem. S bolavým srdcem, s pocitem prohry, ale s malou jiskřičkou naděje, že jednou bude líp.
Všichni mi říkali, neber si ho. A měli pravdu. Kdybych tehdy poslechla, ušetřila bych si spoustu bolesti a trápení. Ale člověk se někdy musí spálit, aby pochopil. Někdy musí jít hlavou proti zdi, aby si uvědomil, že tudy cesta nevede. Teď už je to dávno. Život šel dál. Bolest se časem otupila, jizvy zůstaly, ale už tolik nebolí. Občas si na něj vzpomenu, na ty krásné chvíle na začátku, a říkám si, jak to všechno mohlo být jinak. Ale pak si vzpomenu na tu bolest, na ten strach, na tu beznaděj, a jsem ráda, že už je to za mnou.
Poučila jsem se. Naučila jsem se naslouchat intuici, naučila jsem se věřit lidem, kteří mě mají rádi a chtějí pro mě jen to nejlepší. Naučila jsem se, že láska nemá bolet, že nemá být plná strachu a nejistoty. A hlavně jsem se naučila, že někdy je lepší poslechnout ty, co nám říkají „ne“. Protože oni možná vidí něco, co my v té naší zaslepenosti přehlédneme.
A jejich „ne“ může být nakonec to nejlepší „ano“ pro náš vlastní život.
