Článek
Vstala jsem včas, káva chutnala, děti byly překvapivě rychlé, a dokonce jsem si stihla nalakovat nehty, což se mi ráno nestává skoro nikdy. Ve chvíli, kdy jsem vyšla z domu s nákupním seznamem a klidem v hlavě, jsem se cítila jako žena, která má všechno pod kontrolou. Jako někdo, kdo přesně ví, co dělá, kam jde a proč to zvládne levou zadní.
Jenže pak jsem vešla do supermarketu. A za pět minut se válela na zemi mezi balíčky těstovin, zatímco se nade mnou skláněli vyděšení lidé a já si nebyla jistá, jestli víc bolí moje koleno nebo moje ego. Ten moment byl tak rychlý, že ho ani neumím přesně popsat. Pamatuju si, že jsem měla v ruce košík, přemýšlela jsem, jestli vzít penne nebo fusilli, udělala krok do vedlejší uličky – a najednou to prostě jelo. Mokrý flek na podlaze, který nikdo neoznačil. Jedna noha podklouzla, druhá se snažila dohnat ztracenou rovnováhu a moje tělo udělalo něco, co se vzdáleně podobalo baletu kombinovanému s padající figurínou. A pak bum. Regál. Přímo zády. A pak ten nepříjemný zvuk – něco mezi cinknutím kovu, šustěním plastu a… prasknutím. A nad tím vším moje vlastní „au“, které znělo tak směšně, že bych se smála, kdybych nebyla tak ponížená.
Lidi kolem mě reagovali rychle. Jedna paní se ke mně hned sklonila a ptala se, jestli jsem v pořádku. Jiný pán začal vykřikovat na personál, kde je jako cedule „Pozor, kluzká podlaha“. A já jen seděla, nohama do áčka, kolem mě rozsypané těstoviny, pár balíčků prasklých, omáčka odsunuta z regálu, a měla jsem chuť se propadnout do země. A přitom jsem celou dobu měla za to, že zvládnu všechno. Že jsem ten typ člověka, který si věci pohlídá. Který má přehled. Který je silný. A najednou jsem tam seděla – naprosto bezbranná, v teplákách, s červeným obličejem a modřinou, co se právě klubala na bok. Když mi pomáhali vstát, říkala jsem, že jsem v pohodě. Automaticky. Jako vždycky. „Nic mi není, jen jsem se lekla.“ Ale uvnitř mě to drásalo. Ne bolestí. Ale tím uvědoměním, že kolikrát máme pocit, že jsme nad věcí, a přitom stačí kousek vody na linu a jsme v háji. Že to, co nás srazí na kolena, není vždycky velká tragédie. Někdy je to prostě banální moment, který vás donutí zpomalit. A hlavně – sundat ze sebe ten pocit nedotknutelnosti.
Seděla jsem pak venku na lavičce, dívala se na otlačené koleno a snažila se v sobě najít vtip. Protože někdy je jediné, co vám zbývá, právě to. Umět se zasmát i tomu, že jste letěli jako pytel brambor. Že jste doslova přistáli do regálu s těstovinami, a místo dramatické scény z filmu se vám dostalo jen slova „hlavně že to nebyly sklenice“. A v tu chvíli mi to všechno došlo. Jak často si myslíme, že jsme silní, protože všechno zvládáme. Ale možná je ta skutečná síla právě v tom, že si dokážeme přiznat slabost. Že se umíme zvednout, i když jsme zrovna padli. A že se dokážeme pousmát, i když je to spíš k pláči.
Doma jsem si pak na gauči položila led na bok a vzpomínala na ten moment pádu. A říkala si, že to vlastně není jen historka k pivu. Že je to malá připomínka. Abychom se tolik nehnali. Abychom nebyli tak přísní sami na sebe. Abychom si přestali myslet, že všechno musíme mít pod kontrolou. Protože realita je taková, že nemáme. Nikdo z nás. A že i když si ráno nalakujete nehty, připravíte perfektní seznam a jste plní energie, pořád vám může podklouznout noha na mokré dlažbě. A to vás neudělá méněcennými. Jen lidštějšími. A tak jsem teď tady, s modřinou, lehce naraženým zadkem a s příběhem, který možná zní trapně, ale ve mně něco změnil.
Už neberu nic jako samozřejmost. Ani obyčejný krok po podlaze. A hlavně – vážím si lidí, kteří zůstali, pomohli mi vstát, neptali se „proč jste nedávala pozor“, ale prostě jen natáhli ruku. Protože to je to, co v životě potřebujeme nejvíc. Lidi, kteří nás zvednou, i když se zrovna cítíme směšně.
A taky doufám, že se na mě nezlobí ten regál. A že těstoviny, co mě zachytily, se někdy prodají. Protože ten dnešní pád nebyl jen o tom, že jsem uklouzla. Ale o tom, že jsem se zase na chvíli probrala. A pochopila, že život se nedá řídit seznamem. A že i když si myslíme, že jsme pevní v kramflecích, někdy nás položí něco, co jsme ani neviděli přicházet. A právě to nás naučí víc, než všechny kontrolní seznamy světa.
