Článek
Když mi zazvoní telefon a na displeji vidím „Máma“, pokaždé zaváhám. Ne že bych ji neměla ráda, ale už dopředu vím, co uslyším. „Ani se neukážeš, ani nezavoláš. Copak jsi zapomněla, že máš rodinu?“ A já nikdy nevím, jak jí vysvětlit, že právě kvůli rodině – té mojí vlastní – nemám sílu ani na pravidelné návštěvy, ani na dlouhé hovory. Jak jí říct, že zatímco ona si představuje, že jsem workoholička posedlá kariérou, já ve skutečnosti po večerech lepím obálky, abych vůbec zaplatila nájem?
Jmenuji se Tereza, je mi 37 let a mám dva syny – Filipa (9) a Adama (6). Před čtyřmi lety odešel jejich táta. Ne dramaticky, ne ve zlém. Prostě jednoho dne řekl, že potřebuje čas, odstěhoval se a z toho času se stal nový život s novou partnerkou. Výživné platí celkem pravidelně, ale v dnešní době to na byt v Praze a dva rostoucí kluky zkrátka nestačí.
Pracuji jako administrativní síla v menší účetní firmě. Plat není špatný, ale když zaplatím nájem, družinu, kroužky pro kluky a jídlo, zbývá mi tak akorát na nejnutnější oblečení a občas nějakou drobnost pro radost. Jenže pak přišlo zdražování. Nejdřív energie, pak potraviny, nakonec i nájem. A najednou jsem každý měsíc v mínusu a musela jsem řešit, co dál. Odpověď přišla náhodou. Seděla jsem v tramvaji cestou z práce a vedle mě si dvě ženy povídaly o brigádě. „Je to jednoduché, dělám to doma po večerech. Skládám propagační letáky do obálek, lepím adresy a za tisícovku dostanu pět set korun,“ vysvětlovala jedna z nich. Najednou jsem zpozorněla. Pět set za tisíc obálek zní jako mizerný výdělek, ale když to člověk dělá po večerech, po usnutí dětí… Ještě ten den jsem napsala na inzerát, který mi jedna z žen ochotně nadiktovala. O dva dny později jsem vyzvedla první várku materiálů. Balík letáků, hromada obálek a štítky s adresami. Instrukce byly jednoduché – leták složit, vložit do obálky, nalepit štítek, zkontrolovat a dát stranou.
Tisíc kusů, termín odevzdání tři dny. První večer po tom, co kluci usnuli, jsem si sedla ke kuchyňskému stolu, pustila si potichu podcast a začala skládat. Po hodině mě bolely prsty a záda, po dvou hodinách jsem byla unavená tak, že jsem sotva viděla na adresy. Ale dokázala jsem složit téměř tři sta obálek. Druhý večer dalších tři sta, třetí večer zbytek. Když jsem balík předávala, cítila jsem zvláštní směs pýchy a studu. Pýchy, že jsem to zvládla, studu, že musím v sedmatřiceti lepit obálky, abych zaplatila dětem kroužky. Jenže pak přišla výplata a s ní úleva. Najednou jsem měla na účtu o pět set korun víc. Není to moc, ale přesně tolik mi chybělo na školní výlet pro Filipa. A tak začal můj druhý život – ve dne administrativní pracovnice, v noci lepička obálek. Postupně se přidaly další brigády. Kamarádka mi dohodila skládání papírových krabiček pro místní cukrárnu. Bývalá kolegyně mě propojila s firmou, která potřebovala kompletovat vzorníky látek. A já každý večer, po koupání dětí, čtení pohádek a uložení ke spánku, vytahovala krabice s materiály a pustila se do práce. Máma si všimla, že už nechodím tak často na návštěvy, a začala s narážkami. „To už nemáš čas ani na vlastní rodinu? To si nemůžeš vzít volno?“ Párkrát jsem se pokusila naznačit, že mám finanční problémy, ale vždycky to smetla. „Vždyť máš slušnou práci, zbytečně utrácíš. My jsme za komunistů taky neměli a přežili jsme.“
Chápu, že její generace má jiný pohled. Nevyrostla s pojmem „energetická chudoba“ a netuší, kolik dnes stojí nájem v Praze. A tak mlčím a skládám dál. Naučila jsem se u toho relaxovat, vypnout hlavu. Automatické pohyby rukou, letáky, obálky, štítky. Spočítala jsem si, že za ty tři hodiny, než jdu spát, dokážu složit čtyři sta obálek. To je dvě stě korun za večer, tisíc za týden, čtyři tisíce za měsíc. Přesně tolik, kolik mi každý měsíc scházelo, abych nemusela tahat peníze z kontokorentu. Minulý týden volala máma a zvala nás na nedělní oběd. „Už jsme tě neviděli měsíc. Přijeďte všichni, udělám kachnu.“ Ráda bych řekla, že jsem nadšeně souhlasila, ale pravda je, že jsem se vymlouvala. Na sobotu večer mi přislíbili mimořádnou várku – dva tisíce obálek s rozesílkou v pondělí, dvojitý výdělek. A já věděla, že budu muset pracovat i v neděli, abych to stihla. Nakonec jsem podlehla a slíbila, že přijedeme. Ale jen na oběd, ne na celý den. Máma to vzala jako další důkaz mé nezájmu. „To se ani nemůžeš zdržet? Copak nemáš pro nás čas?“ A já jsem jen unavená, ale neřekla jsem jí pravdu. Že v noci skládám obálky, abych měla na nájem. Že si nemůžu vzít víc volna, protože každou minutu potřebuji na to, abych udržela naši finanční hladinu nad vodou. Že nejsem špatná dcera, ale prostě jen matka, která se snaží zajistit své vlastní děti.
Někdy si říkám, jestli jí to mám všechno říct. Ale pak si vzpomenu na její obličej, kdykoliv jsem v minulosti přiznala nějaký neúspěch, a vím, že by to nepomohlo. A tak jen dál skládám svoje obálky a doufám, že jednou, až kluci vyrostou, budu mít zase čas na návštěvy a dlouhé hovory. Snad to pochopí.
