Článek
Představovala jsem si azurovou oblohu, nekonečný bazén s výhledem na moře a snídaně s čerstvým ovocem. Místo toho mě na Krétě čekala realita, která se od fotografií na internetu lišila asi tak jako selfie po ránu od profesionální portrétní fotky. Od miniaturního pokoje s výhledem do zdi přes hlučné sousedy až po nefunkční klimatizaci a záhadné skvrny na povlečení – naše vysněná dovolená se rychle měnila v sérii absurdních zážitků.
Už po příletu se zdálo, že něco není v pořádku. Taxikář nás vysadil u budovy, která připomínala spíš rozpadlý panelák než slibovaný butikový hotel. Recepce, zjevně přezdívaná „sklad prachu a zapomenutých klíčů“, nás přivítala pachutí zatuchliny a otráveným výrazem slečny za pultem. Když nám předala klíč s číslem 13 a naznačila směr, kde máme hledat náš ráj na zemi, už jsem tušila, že to nebude podle plánu. Pokoj byl skutečně miniaturou. Tak malý, že kdybychom otevřely kufr, nemohly bychom se po něm pohybovat. Výhled? Přímý pohled na oprýskanou zeď sousedního domu, ozdobenou šňůrou s visícím spodním prádlem. Romantika jako vyšitá.
Hned první noc jsme objevily další bonus – hlučné sousedy. Nebyli to jen tak obyčejní sousedé. Byla to zjevně italská rodina, která si myslela, že dovolená je o tom, kdo vydrží déle vzhůru a kdo bude hlasitěji diskutovat o denních událostech. Jejich hlasité hovory, smích a občasné výkřiky, které zněly jako scény z opery, se nesly tenkými stěnami až do našeho pokoje. Marně jsem se snažila usnout s polštářem přes hlavu, moje mozkové závity neustále analyzovaly, o čem se asi baví a jestli se náhodou nehádají o poslední kousek pizzy.
Klimatizace? Ta existovala jen v teoretické rovině. Vypadala sice moderně, ale vydávala spíš zvuky umírajícího dinosaura a produkovala jen vlažný vzduch. Ve třicetistupňových krétských vedrech to znamenalo, že se spalo s otevřenými dveřmi na balkon a spoléhalo se na milosrdný mořský vánek, který se ale často nedostavil. Vzduch v pokoji byl těžký a vlhký, jako bychom spaly v sauně. A pak ty záhadné skvrny na povlečení. Každé ráno jsem se budila s pocitem, že jsem se stala obětí nějakého uměleckého experimentu, protože povlečení bylo vždycky ozdobené novou, neidentifikovatelnou mapou.
Samozřejmě, zkusila jsem reklamaci. „Dobrý den, ta klimatizace nefunguje…“ začala jsem opatrně. Slečna na recepci (tentokrát jiná, ale se stejně otráveným výrazem) mi dala vizitku opraváře a řekla: „Zavolejte mu.“ V tu chvíli jsem si připadala jako IT podpora, která se snaží vyřešit globální problém s internetem. Zkoušela jsem, ale opravář zvedal telefon jen po osmé večer a mluvil jen řecky. Moje znalosti řečtiny se omezovaly na „kalimera“ a „efcharisto“, takže naše konverzace připomínala spíš pantomimu.
Snažily jsme se vykouzlit si z toho nejhoršího to nejlepší. Chodily jsme na pláž hned po ránu, abychom unikly z horkého pokoje. Objevovaly jsme malé taverny mimo hlavní turistické trasy, kde se jídlo dalo jíst a atmosféra byla autentická. Bavily jsme se na účet hotelu a jeho absurdních nedostatků. Hotelový bazén jsme pojmenovaly „Koupaliště pro otužilé“, protože jeho filtrace zřejmě patřila k raritním exemplářům.
A ty absurdní interakce s personálem! Jednou jsem se snažila vysvětlit, že potřebujeme nové ručníky, protože ty stávající měly díry, které by se daly použít jako brána do jiného vesmíru. Recepční mi s kamennou tváří podala jeden ručník a řekla: „Jeden stačí, ne?“ V jiném okamžiku jsem se ptala na spojení do města a bylo mi řečeno, že „autobusy jezdí, když je potřeba“. Chápete. Žádný jízdní řád, žádná jistota. Jen krétská logika.
Celou dobu jsme si srovnávaly s luxusní představou z katalogu. „Pamatuješ tu fotku s koktejlem u bazénu? Tam byla taková palma… a tady je jen ten keř.“ Nebo: „Ten pokoj vypadal na fotce aspoň třikrát větší!“ Bylo to jako sledovat reality show, kde se splní sen, jenže úplně někomu jinému.
Ale víte co? I přes všechny ty peripetie to byla dovolená, na kterou jen tak nezapomeneme. Ne proto, že by byla dokonalá, ale právě proto, že byla tak nedokonalá. Naučily jsme se improvizovat, smát se samy sobě a hlavně si vážit maličkostí. A i když jsem původně očekávala ráj, dostala jsem historku, kterou budu vyprávět ještě dlouho.