Článek
Dlouhé měsíce jsem chodila do kanceláře s pocitem, že mám v rukou něco významného. Projekt, který dostal moje jméno ještě dřív, než ho vůbec definovali. Byla to práce, která mi dávala smysl, sbírání údajů, hledání souvislostí, řešení slepých uliček. Někdy jsem seděla u počítače dlouho po pracovní době, dobrovolně. Ne proto, že bych musela, ale proto, že mě fascinovalo, jak se jednotlivé části skládají dohromady jako kostky lega.
Když mě ale vedoucí pozval do zasedačky, ujistila jsem se dvakrát, že jsem vzala správné podklady. Byla jsem připravená na diskuzi, možná na kritiku, určitě na další úkoly. Cokoliv, jen ne to, co přišlo.
„Předáme projekt Martinovi,“ řekl. Jako by oznamoval přesun židle a ne měsíce mé práce.
„Proč?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby to neznělo dotčeně, ale hlas mě trochu zradil.
„Poslední dobou…“ odmlčel se a zatvářil se, jako by hledal diplomatické slovo. „Postrádám u tebe nadšení.“
Nadšení. To zatracené slovo, které se ve firmě začalo objevovat častěji než zdravý rozum. V posledních měsících ho používal jak mantru, když někdo odmítl dobrovolně pracovat o víkendu, chybělo mu nadšení. Když někdo nenadšeně přikyvoval u porady, prý postrádal drive. Když se někdo jednoduše snažil pracovat bez nadbytečných emocí, byl náhle problém.
Cítila jsem, jak mi tuhnou ramena. „Na tom projektu pracuji od září,“ připomněla jsem mu.
Přikývl, jako by uznával neprůstřelné fakta, ale jeho obličej zůstal nehnutý. „Ano, výsledky máš dobré. Jen to potřebuje trochu… jiskry.“
Trhl se mi koutek úst, skoro jsem se chtěla zasmát. Jiskra. Zřejmě čekal, že budu každý týden přinášet prezentaci se světelnými efekty nebo tleskat během porad. Moje práce byla klidná, pečlivá, soustředěná a tichá. Tichá práce se u nás ale za poslední rok stala nevýhodou.
Když jsem vyšla ze zasedačky, chodba se přede mnou vlnila, jako by se dům lehce naklonil. Zavřela jsem oči. Vybavila jsem si všechny ty večery, kdy jsem u projektu seděla sama, žádné publikum, žádné světlo lampy kromě mojí. A najednou to všechno bylo málo, protože jsem se při tom neusmívala.
U svého stolu jsem si všimla, že složka s projektem už není tam, kde byla včera. Nejspíš si ji vedoucí vzal, aby ji předal Martinovi. Uvnitř mě bodlo, jako když vám někdo vytáhne koberec přímo zpod nohou a ještě čeká, že se u toho pěkně uculíte.
Snažila jsem se pracovat na jiných úkolech, ale nedokázala jsem se soustředit. Každý pohyb myší mi připadal zbytečný, mechanický. Všechno, co bylo důležité, mi právě vzali. Kolem mě se ozývaly rozhovory kolegů. Někteří si šeptali. Neptali se, co se stalo, věděli. V té firmě se tajemství neudržela, jen vzduchem nesená varování.
Odpoledne jsem potkala Martina u kávovaru. Usmál se na mě rozpačitě.
„Hele… fakt nevím, proč to na mě hodili,“ řekl. „Já ten projekt ani nechtěl.“
Nebyl špatný člověk. Jen se ocitl na místě, kam ho posadili.
„V pohodě,“ odpověděla jsem.
„Není to v pohodě.“
Chvíli jsme tam stáli a bylo mezi námi ticho, které říkalo víc než slova. Ani jeden jsme nebyli nadšení.
Když jsem odcházela domů, šla jsem pomalu. Cestou jsem si všímala věcí, které jsem jindy přehlížela, ženy, které se smějí do telefonu, dítě, co se snaží posadit psa na lavičku, starší muž věšel prádlo na balkoně. Lidé okolo žili. A já? Já jsem si uvědomila, že jsem poslední roky strávila hledáním jiskry v místě, které chtělo jen poslušné světlušky bez světla.
Doma jsem otevřela notebook a pustila si staré soubory projektu. Měla jsem v počítači i verze, které si firma nikdy nevyžádala. Verze, které jsem dělala z vlastního zájmu. A když jsem se na ně dívala, uvědomila jsem si, že nadšení jsem nikdy neztratila. Jen jsem ho neměla potřebu hrát. Dělala jsem věci poctivě, a to pro ně nebylo dost hlučné.
Další dny jsem se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Chodila jsem do práce, dělala jiné úkoly, ale uvnitř mě se cosi posouvalo. Jako led, který povoluje. Jako když člověk po dlouhé době otevře okno a zjistí, že vzduch venku voní úplně jinak.
A pak jedno ráno přišla zpráva od vedoucího:„Potřebujeme, aby sis tento týden našla více energie.“ Více energie. Více nadšení. Více jiskry. Více… čeho vlastně?
Nemohla jsem tomu věnovat ani vteřinu. Něco ve mně se zlomilo.
Sedla jsem si ke stolu, nadechla se a poprvé za dlouhou dobu jsem věděla naprosto přesně, co cítím. Ne frustraci. Ne vztek. Svobodu.
Otevřela jsem nový dokument, prsty přejely po klávesnici a napsala jsem něco, co jsem před pár týdny považovala za nemožné.
Krátké, jasné, jednoduché.Ne omluvu.Ne prosbu.Ne vysvětlení.Jen rozhodnutí.
A tentokrát nepotřebovalo žádnou jiskru.
Stačilo, že patřilo mně.
