Článek
Mám souseda. Fajn chlapík, to musím uznat. Občas přinese přebytek rajčat ze zahrádky, loni mi pomohl s opravou plotu a na vánoce peče výborné cukroví. Jenže pak je tu ON. Jeho sekačka. Ne ledajaká sekačka. To je královna mezi sekačkami, Rolls-Royce trávníků, stroj, jehož pořizovací cena by vydala na slušnou dovolenou v Chorvatsku. Můj soused si ji pořídil loni na jaře a od té doby se náš život proměnil.
Nechápejte mě špatně, já chápu touhu po perfektně střiženém trávníku. Sám se o ten svůj snažím, i když moje stará, dobrá „gardena“ za pár tisíc už občas protestuje a vydává zvuky, jako by polykala kamení. Ale sousedova sekačka… to je jiná liga. Ona nevydává zvuky. Ona produkuje sonickou kulisu, orchestr motorových tónů, symfonii střihu trávy, která by probudila i spícího medvěda.
A nejlepší na tom je, kdy se tato produkce odehrává. Hádejte. Ano, správně. V neděli. V sedm ráno. Vím, vím, někteří lidé jsou ranní ptáčata. Vstávají s východem slunce, protahují se a s čerstvou myslí vítají nový den. Já k nim nepatřím. Moje ideální nedělní ráno začíná někdy kolem deváté, s šálkem vlažného kafe a tichým listováním v novinách. Tedy, začínalo. Než se soused rozhodl, že jeho relaxace spočívá v nedělním kosení. Poprvé jsem si myslel, že se mi to zdá. Sedm ráno, neděle, ticho přerušeno… čím? Zvukem, který připomínal startující formuli 1 přímo na naší zahradě. Vstal jsem a opatrně nakoukl z okna. A tam on. Soused. S úsměvem na tváři, v montérkách a sluchátkách na uších, tlačí svou třicetitisícovou mašinu po perfektně zeleném pažitu. Vypadal blaženě. Já jsem se cítil, jako bych právě vstal z hrobu. „Dobré ráno,“ zahlaholil vesele, když si všiml mého obličeje přitisknutého na okenní tabulku. „Dobré,“ zamumlal jsem ospale a snažil se potlačit nutkání zeptat se, zda si je vědom toho, že většina lidí v neděli ráno ještě spí. Ale neudělal jsem to. Soused je přece fajn chlapík.
Jenže pak se to opakovalo. A znovu. Každou neděli. Sedm hodin. Bum bác. Vrrrrrrrrrr. Zvuk drahé sekačky se stal nedílnou součástí našeho víkendového rána. Moje ranní idylka s kávou a novinami se změnila v závod s časem – stihnout si v klidu přečíst alespoň titulky, než soused nastartuje svou motorovou pilu na trávu.
Začal jsem si všímat i dalších detailů. Soused seká trávník, i když je sotva co sekat. Mám podezření, že už tam spíš jen přejíždí, aby si mohl užít ten zvuk. Nebo aby nám ho dopřál? Těžko říct. Jednou jsem ho viděl, jak seká v dešti. V lehkém mrholení, to ano, ale přece jen. Kdo seká trávník v dešti? Někdo, kdo má sekačku za třicet tisíc a potřebuje si ji užít, ať je počasí jakékoliv.
Začal jsem si představovat, co všechno by se dalo za ty peníze pořídit. Třicet tisíc! Za to bychom si mohli udělat prodloužený víkend v Benátkách. Nebo koupit novou pračku, která by konečně přestala vydávat zvuky umírajícího mamuta. Nebo investovat do pořádné kávovary, abych si mohl vychutnat tu ranní kávu bez zvukové kulisy motorové pily. Ale soused si koupil sekačku. A má na to právo. Je to jeho zahrada, jeho peníze. A jeho nedělní ráno. I když to poslední trochu zasahuje i do mého.
Začal jsem pozorovat i ostatní sousedy. Všiml jsem si, že paní Nováková z vedlejšího domu, která je jinak velmi milá a usměvavá, má v neděli ráno při zvuku sekačky zvláštně našpulené rty. A pan Dvořák, ten, co má věčně nasazená sluchátka, si je v neděli ráno sundává a s kamennou tváří pozoruje souseda z okna. Myslím, že v tom nejsem sám. Jednou jsem se odvážil a při náhodném setkání u plotu jsem se ho opatrně zeptal: „Ta vaše sekačka je opravdu výkonná.“ Soused se rozzářil. „To víte, že je! To je špička! Má speciální tichý motor.“ Tichý motor? Tichý motor za třicet tisíc, který probouzí celou ulici? Buď má soused velmi specifickou definici ticha, nebo jsem já právě objevil novou úroveň hluchoty. „A relaxujete u toho?“ zeptal jsem se s lehkým úsměvem. „Jasně! To je moje meditace. Ten zvuk motoru mě uklidňuje a ten pohled na perfektně střižený trávník… to je balzám na duši,“ zasnil se soused.
Balzám na jeho duši je noční můrou pro mou. Ale co nadělám. Soused relaxuje. A já se učím novým technikám ranního usínání za zvuků motorové sekačky. Možná bych si měl pořídit vlastní třicetitisícovou sekačku a začít relaxovat v sobotu v šest ráno. Třeba bychom si pak mohli založit nedělní sekačkový orchestr.
Ale vážně, co s tím? Mám si jít stěžovat? Zaklepat mu na dveře v neděli v sedm ráno, když on bude ve svém „meditačním transu“, a požádat ho, aby si svou relaxaci přesunul na odpoledne? Nejsem si jistý, jak by to dopadlo. Soused je sice fajn chlapík, ale jeho láska k dokonalému trávníku a drahé technice je silnější než moje touha po klidném nedělním ránu.
Možná bych si měl pořídit kvalitní špunty do uší. Nebo se přestěhovat někam na samotu, kde jediným zvukem bude zpěv ptáků a šumění lesa. Nebo… možná bych si měl taky koupit drahou sekačku. Třeba pak pochopím tu vášeň. Třeba i já zjistím, že zvuk motoru v neděli ráno je ta nejlepší relaxace na světě.
Ale zatím? Zatím si budu dál vychutnávat svou nedělní kávu s lehkým chvěním v očních víčkách a tichou modlitbou, aby sousedovi došel benzín. Nebo aby si našel nový koníček. Třeba pletení. To by mohlo být tiché. Velmi tiché. A možná by mi pak upletl i nějaké ty špunty do uší. Držte mi palce. A pokud uslyšíte v neděli ráno zvuk drahé sekačky, vzpomeňte si na mě. Možná právě prožívám svou vlastní „meditaci“ v podobě nedobrovolného ranního probuzení.
A kdo ví, třeba se jednou dočkám nedělního rána, kdy jediným zvukem bude ticho. Sladké, blahodárné ticho. A možná i zpěv ptáků. Těch, které sousedova sekačka ještě nevyplašila.
