Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že moje kuchyně, ta místnost, kde jsem tolik let vařila nedělní obědy a pekla narozeninové dorty, se jednoho dne stane mou kanceláří. Ale přesně to se stalo. Jsem projektová manažerka v marketingové agentuře a po těch třech letech práce z domova už ani nevím, jak vypadá náš firemní kávovar. Když to celé začalo, myslela jsem si, že jde o dočasné řešení. Pár týdnů, maximálně měsíc. Přestěhovala jsem notebook na kuchyňský stůl, protože tam bylo nejvíc světla. Manžel pracoval v ložnici a děti se učily v obýváku. Byl to chaos, ale říkali jsme si, že to nějak zvládneme. Vždyť je to jen na chvíli. Z té chvíle se stal nový způsob života.
Agentura zjistila, že nájemné za kanceláře je zbytečný výdaj, když můžeme všichni fungovat z domova. Nejdřív mi to přišlo jako skvělá zpráva. Žádné ranní vstávání hodinu před odchodem, žádné nalakované nehty a učesané vlasy. Pyžamo do desíti, pak tepláky. A když mám videohovor, stačí si vzít slušné tričko a vypadat upraveně jen od pasu nahoru. Jenže postupně jsem si začala všímat, jak se mi mění domov před očima. Kuchyňský stůl už dávno není místem, kde se scházíme k jídlu. Je zavalený papíry, poznámkovými bloky, nabíječkami, sluchátky a hrnkem od nedopitého čaje. Jeden kout stolu sice vždycky večer uklidím, abychom měli kde povečeřet, ale to nic nemění na faktu, že to už dávno není ten stůl, u kterého jsme kdysi vedli dlouhé rodinné debaty. Na lednici teď visí kromě dětských obrázků a nákupního seznamu taky kalendář s termíny mých schůzek. Děti přesně vědí, kdy mají být potichu, protože „mamka má důležitý call“. Naučily se to už dávno, stejně jako já jsem se naučila vařit oběd během polední pauzy tak, aby mi zbyl čas si ho i sníst. Jíme teď většinou v obýváku, na gauči, s talíři na klíně a televizí puštěnou na nízkou hlasitost. Občas mi chybí ty společné obědy u stolu. Ten rituál, kdy jsme se na chvíli všichni zastavili a byli jen spolu. Bez telefonů, bez obrazovek, jen my a jídlo na talíři. Teď si často nosím notebook i k jídlu, protože „jen něco rychle dokončím“.
Nejhorší je, že už nedokážu vypnout. Když vaříte večeři ve stejné místnosti, kde celý den pracujete, je těžké si říct – teď končím. Dřív bylo jasné – odcházím z kanceláře, zavřu za sebou dveře a jedu domů. Teď jen zavřu notebook, ale všechny ty pracovní věci zůstávají na stole. A s nimi i myšlenky, co ještě musím udělat, komu odpovědět, co nezapomenout. Moje děti si zvykly. Vlastně to berou jako normální, že maminka pracuje u kuchyňského stolu a mezi volání klientům jim chystá svačiny do školy. Když jsem se nedávno šestiletého Filípka ptala, čím by chtěl být, až vyroste, řekl: „Budu pracovat doma jako ty, abych mohl být pořád s dětmi.“ Zasáhlo mě to víc, než jsem čekala. Uvědomila jsem si, že přes všechny ty rozmazané hranice mezi prací a rodinným životem, přes všechny ty porady při vaření a e-maily o víkendech, moje děti vidí něco, co já snadno přehlížím – že jsem tady. Že když přijdou ze školy, najdou mě doma. Že když mají problém, můžou za mnou hned přijít. Ne až večer, když se vrátím z práce.
Minulý týden jsem zkusila něco změnit. Koupila jsem ubrus, takový hezký s drobnými květy, a nařídila jsem, že každý večer se stůl musí uklidit. Všechno pracovní dolů. Prostřeme, zapálíme svíčku a budeme večeřet společně. Jako rodina. První večer to bylo zvláštní, skoro jako bychom byli na návštěvě ve vlastní kuchyni. Ale druhý den už to bylo lepší. A teď po týdnu? Zjišťuji, že se na ty večeře těším.
Dnes ráno, než všichni vstali, jsem si udělala kávu a sedla si s ní k čistému stolu. Jen já, hrnek a ticho. Žádný notebook, žádný telefon. A uvědomila jsem si, že i když je moje kuchyň teď kancelář, pořád může být i místem, kde najdu klid. Stačí si ho jen vzít zpátky, kousek po kousku.
