Článek
Vyrůstala jsem na české kuchyni, na knedlících, omáčkách, bramborách na tisíc způsobů a pokaždé, když jsme jeli na Slovensko, jsem si říkala, že si tam dám něco typického. Buď jsme spěchali, nebo nebyla nálada, nebo jsme skončili u pizzy, protože to bylo nejblíž. A tak jsem si roky nesla představu, že halušky jsou jen něco jako rozvařené noky se sýrem, a nijak zvlášť jsem netoužila je vyzkoušet.
Až tuhle neděli, v jedné malé dřevěnici pod Tatrami, kde to vonělo po dřevu, borovicích a opečené slanině, mi někdo předložil talíř, a já to prostě snědla. A stalo se něco, co jsem vůbec nečekala. Došlo mi, že tenhle pokrm není jen jídlo. Je to vzpomínka, symbol, kořen. A taky jsem pochopila jednu věc, která s haluškami vůbec nesouvisí. Ale změnila ve mně něco zásadního.
Seděli jsme venku, slunce se ztrácelo za vrcholy, kolem bylo ticho, jen občas zaštěkal pes nebo projelo auto s polskou značkou. Na stole přede mnou se z páry zvedala vůně, kterou jsem nedokázala pojmenovat. Slanina, brynza, něco navíc. A pak první sousto. A já ho nechtěla hltat. Chtěla jsem ho zkoumat. Ne jazykem, ale hlavou. Proč mi tohle chutná tak, že mě to přiměje zpomalit? Proč mě to dojímá? Vždyť je to „jen jídlo“. Jen mouka, brambory, sýr. Ale bylo v tom něco víc. Ta hutnost, ta sytost, ta země, která z toho dýchala. Jako by se v každém soustu schovával kus něčeho, co v běžném životě chybí.
A pak mi to došlo. Byla v tom pravdivost. Ta, kterou ve světě často potlačujeme. Kolik jídel dneska jíme jen proto, že vypadají dobře na fotce. Kolik chutí přizpůsobujeme tomu, co se prodává, co frčí, co je „lehké“, „trendy“, „čisté“. A tady, přede mnou, byl talíř plný něčeho, co na žádnou fotku nevypadá slavně. Ale co má duši. A já si uvědomila, že jsem si strašně dlouho odvykla jíst srdcem. Že jsem si odvykla být v kontaktu s tím, co je opravdové. A že v téhle jediné porci, v tom tichu hor, v té dřevěné misce a páře z horkého jídla, cítím všechno, co mi v běžném životě utíká mezi prsty.
Byla jsem tam sama. Ne záměrně. Jen jsem potřebovala zmizet. Na pár dní vypnout. Vzít si batoh, sednout na vlak, jet bez cíle. A skončila jsem tam. V místě, kde mi nikdo nevolal. Kde byl slabý signál. Kde se večer zhasínalo brzo, protože se šetřilo proudem. A kde jsem poprvé po dlouhé době měla pocit, že nikomu nic nedlužím. Žádný výkon. Žádnou konverzaci. Žádný plán. A možná právě proto to na mě tak dolehlo. Protože jsem byla otevřená. A protože to nebyly jen halušky. Byl to pocit domova. I když jsem tam doma nebyla. Pocit, že někdo uvařil jídlo ne proto, aby mě ohromil. Ale aby mě nasytil. Nejen tělo. Ale i něco hlubšího.
Seděla jsem tam dlouho. Talíř prázdný, ale já jsem nechtěla odejít. Cítila jsem v sobě zvláštní klid. A taky smutek. Protože mi došlo, jak často se honím za věcmi, které ve finále nic neznamenají. Jak moc řeším, jak věci vypadají. Jak se budou jevit ostatním. A jak málo si dovoluju být jednoduše a opravdově šťastná. Třeba z toho, že někde daleko od domova někdo připravil halušky, které chutnají tak, že se vám chce brečet.
A tak jsem si řekla, že to napíšu. Ne jako recenzi. Ale jako vzkaz. Že někdy potřebujete jen odjet. Jen na chvíli. Bez plánu. A že někdy na úplně obyčejném místě, v obyčejnou neděli, mezi horami, které neznáte jménem, ochutnáte něco, co vás zasáhne do morku kostí. Ne pro složitost. Ale pro čirost. A že právě tyhle chvíle – tiché, opravdové, nenápadné – jsou tím, co si neseme nejdál. Tak jako si já odteď navždy ponesu vzpomínku na dřevěnou lavici, misku s haluškami a ten pocit, že všechno, co potřebuju, už mám. Že stačí zpomalit, otevřít se a nechat k sobě pustit i to, co se tváří prostě. Protože právě v jednoduchosti bývá schovaná pravda. A pravda – ta chutná nejvíc.
