Článek
Michal a já jsme byli kamarádi přes dvacet let. Takový ten typ vztahu, kde už si ani neříkáte, odkud se vlastně znáte, prostě to berete jako samozřejmost. Prožili jsme spolu studentská léta, první lásky, první rozchody i první pracovní neúspěchy. Nikdy mezi námi nebylo nic romantického, spíš pevné, tiché přátelství. Věc, na kterou se můžete spolehnout, i když se všechno kolem mění.
Když mě pozval na oslavu svých narozenin, ani mě nenapadlo váhat. Byl to jeho velký den, navíc po letech první větší akce. Michal tak trochu zmizel z radaru, práce, vztah, bydlení za městem. Já jsem ho chápala. Život se někdy stane rychleji, než ho stíháme komentovat.
Dům, kde teď s partnerkou bydlel, byl útulný. Když jsem vstoupila dovnitř, uvítal mě známý hlas a v objetí, které bylo stejně pevné jako dřív, jsem cítila kus starého času. Michal se smál, že konečně vidí člověka, který ho zná „ještě z dob, kdy měl vlasy i iluze“. A já jsem se smála s ním.
Všechno působilo přirozeně. Plno lidí, někteří známí, jiní úplně noví. Jídlo, hudba, typické Michalovy vtípky. Až jsem si říkala, že tohle je přesně to, co jsem potřebovala, místo, kde přátelství dýchá naplno.
Jenže pak přišel okamžik, který všechno změnil.
Bylo už pozdě večer, trochu hlučno a lehce rozverně. Stáli jsme venku s několika jeho kolegy od ohniště. Přišla řeč na minulost, na staré průšvihy, historky z vysoké, staré vztahy. A někdo z jeho práce řekl:
„Michale, ty jsi říkal, že jsi vždycky měl ve svém životě jednu jistotu a že kdyby se ti všechno rozpadlo, je tu člověk, který tě bezpodmínečně podrží. Ta tvá… jak jsi to říkal? ‚Záchranná síť‘.“
Smích. Chápavé pokývání. A moje zvědavé ticho.
Michal se usmál. Trochu nervózně. A pak řekl větu, kterou jsem si pamatovala ještě dlouho po tom večeru.
„Jo. To je Jana. Ona byla vždycky ta jistota, ke které jsem se mohl vrátit, když šlo všechno do háje. Prostě… když jsem potřeboval, aby mě někdo podržel, ona tam byla.“
Na chvíli mě polil příjemný pocit. Bylo hezké slyšet, že mě vnímá takhle.
Ale pak dodal něco, co ten pocit rozřízlo v půli:
„Jenže víte co? Z člověka se nemůže stát celoživotní berlička. Někdy je potřeba se od toho odříznout. Jinak člověk nikdy nedospěje.“
Jeho přátelé se zasmáli. Někdo mu poplácal po zádech, že „už je velký kluk“. Jenže já jsem tam stála s hořící tváří a najednou jsem nevěděla, kam s rukama.
Berlička. To slovo se mi zabodlo do hrudi.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co já považovala za rovnocenné přátelství, on možná vnímal úplně jinak. Možná jako záchranný kruh, který vytáhne jen tehdy, když je nejhůř. A když se má dobře, uklidí ho zpět na polici.
Zmlkla jsem, zatímco ostatní pokračovali v debatě. Michal si asi všiml, že jsem ztichla, ale neřešil to. Přišla jeho partnerka, usmála se na mě a začala se bavit s někým jiným. Všichni byli uvolnění, jen já jsem měla pocit, že stojím na místě, které mi nepatří.
Odešla jsem dovnitř pro pití. V kuchyni bylo ticho. Jen tikot hodin a světlo lampy, které vrhalo stíny na stůl. A já jsem si tam, uprostřed cizího domu, uvědomila něco, co mě bodlo víc než Michalova slova:
Možná jsme nebyli přátelé ve stejném smyslu. Možná on měl život, kterým se posunul, a já jsem ho pořád vnímala jako toho kluka, který mi kdysi v noci nesl jablečný mošt, protože věděl, že mám horečku.
Já jsem držela naše přátelství jako něco pevného. On jako něco, co ho podrží, když mu ujede zem.
Když jsem odcházela, Michal mě doprovodil ke dveřím.
„Jani, jsem rád, že jsi přišla,“ řekl. „Fakt.“
„Já taky,“ odpověděla jsem. A byla to pravda tehdy ještě napůl.
Zastavil se a podíval se na mě: „Doufám, že tě tam venku nikdo neotrávil. Oni mají občas kecy.“
Usmála jsem se. „Není to o nich.“
„O mně?“ zeptal se.
Chtěla jsem říct ne, ale nevěděla jsem, jakou míru pravdy vlastně zvládnu. A tak jsem jen pokrčila rameny.
„Jen jsem si pár věcí uvědomila,“ odpověděla jsem. „Nic tragického.“
Objal mě. Tentokrát už ne tak pevně, spíš opatrně, jako by si nebyl jistý, co si může dovolit.
Doma jsem seděla v tichu a přemýšlela. Ne o tom, že by mě Michal zradil nebo zklamal, spíš o tom, jak někdy lpíme na obrazu věcí, které už dávno nejsou takové. Jak si malujeme přátelství stejné jako dřív, i když se mezitím změnily okolnosti, lidé i vztahy.
A že někdy nezměníme druhé. Jen svůj postoj.
Ten večer mě bolel. Ale byl to druh bolesti, která člověka posune. Ne tím, že přestane někoho mít rád, ale tím, že se naučí mít rád sama sebe o kousek víc. A přátelství vnímat jinak. Reálněji. Vzájemněji.
Michala mám ráda dodnes. Jen už ne jako jistotu. Ani jako místo, kam se vracím. Ale jako člověka, se kterým se občas potkám a je mi s ním dobře.
A to nakonec stačí.
