Článek
Ráno v ulici Na Skalce začínalo jako obvykle. Lidé vycházeli z domů , mířili do práce, mávali si, nebo aspoň kývli. Jenže to ráno se něco stalo. Paní Benešová potkala svého souseda, mladého pána z vedlejšího domu. On jí s úsměvem řekl „Čau“, a ona, překvapená, mu s důstojností odpověděla „Dobrý den“. Oba se zarazili. A bylo to tam.
Ten okamžik trapného ticha se zaryl do paměti celé ulice. Paní Benešová si od té doby nebyla jistá, jestli je mladík drzý, nebo jen přátelský. On zase netušil, jestli má příště říct „Dobrý den“, aby neurazil, nebo „Ahoj“, aby nevypadal jako úředník.
Další den se potkali znovu. Tentokrát se oba rozhodli být připravení.
„Dobrý… čau!“ řekli současně, přes sebe. Znělo to jako pokažená nahrávka. Smáli se, ale jen tak napůl. Od té doby se začali raději míjet.
Když se o incidentu dozvěděla paní Růžičková z horního konce ulice, začala dělat malý průzkum. Na každého souseda zkusila jiný pozdrav a zapisovala si, kdo jak reaguje. Do týdne měla tabulku v notesu.
- Starší pánové: preferují „Dobrý den“, i když to trvá déle vyslovit než celý rozhovor.
- Mladí lidé: „Čau“ nebo „Nazdar“, ale jen mezi sobě rovnými.
- Dospívající: jen kývnutí brady, bez slov.
- Doručovatel pošty: neutrální „Dobrý“, aby to bylo bezpečné.
Jenže tím, jak se to začalo řešit, se všechno zhoršilo. Najednou si lidé začali všímat, kdo komu co říká. Paní Malá řekla sousedce „Čau“, ale ta jí odpověděla „Dobrý den“. Od té chvíle spolu nemluvily. Dva dny poté potkala pan Malý svého šéfa v supermarketu a v roztržitosti na něj vyhrkl „Čau“. Druhý den ho čekal e-mail s předmětem: „Profesionalita i mimo pracovní dobu“.
Situace v ulici houstla. Lidé chodili s očima upřenýma do země, jen aby se vyhnuli nutnosti pozdravit. Děti si všimly, že rodiče se tváří, jako by neviděli nikoho, koho znají. Když malý Tomášek uviděl učitelku v obchodě a vesele na ni zavolal „Ahoj, paní učitelko!“, ta se lekla, červenala a odpověděla: „Ehm, dobrý den, Tomáši.“ Jeho matka ho pak doma poučila, že „v obchodě se zdraví jinak než ve škole“, čímž v chlapci definitivně zlomila důvěru v jazyk.
Lidé začali hledat náhradní formy komunikace. Někteří jen zvedali obočí. Jiní mávali, ale beze slov. Jedna paní začala zdravit úsměvem, který byl tak křečovitý, že vypadal jako bolest zubů. A pak tu byl pan Čermák, který si prostě pořídil sluchátka a předstíral, že nikoho neslyší.
Když se jednou v ulici objevila nová sousedka, paní Zemanová, ještě netušila, do čeho vstupuje. První den vyšla ven s taškou a nadšeně volala: „Dobrý den všem!“ Nikdo nic. Jen pár lidí zvedlo hlavu a hned ji zase sklopilo. Zemanová nechápala, co se děje. Myslela, že se ocitla mezi podivíny, dokud jí paní Benešová šeptem nevysvětlila, že „tady se teď nezdraví, aby nebyl trapas“.
„Ale to je přece hloupost,“ řekla Zemanová.
„To říkali všichni, než to zkusili,“ odpověděla Benešová.
A tak nová sousedka začala testovat hranice. Každého zdravila jinak. Na pošťáka „Nazdar“, na děti „Čauky“, na Krále z domu naproti „Dobrý den, pane“, a na paní Benešovou dokonce „Servus“. Během týdne měla na kontě víc podrážděných pohledů než místní kočka, která všem hrabala na zahrádkách.
Všechno vyvrcholilo o víkendu, kdy se konalo tradiční sousedské grilování. To bývalo kdysi akce roku , lidé přinesli saláty, koláče, pivo, hrála hudba. Jenže letos nikdo nevěděl, jak začít. Stáli kolem stolů a mlčeli. Někdo se pokusil o „Dobrý večer“, jiný odpověděl „Čau, teda… no, ehm, ahoj“, a hovor se okamžitě rozpadl.
Napětí prolomil až pan Čermák, který zvedl půllitr a řekl: „Navrhuji kompromis. Budeme se zdravit jen kývnutím hlavy. Kdo neodpoví, ten je protivný a hotovo.“
Lidé souhlasně přikývli, ale nikdo si nebyl jistý, jestli to má být už první pozdrav, nebo jen potvrzení.
Když druhý den potkala Zemanová pana Krále, usmála se a ze zvyku řekla: „Dobrý den.“
On chvíli váhal, pak odpověděl: „Dobrý den, ale spíš čau, víte?“
„To zní trochu schizofrenně.“
„To je naše nová norma,“ pokrčil rameny a odešel.
Po několika týdnech se zdravení v ulici úplně vytratilo. Lidé se míjeli bez jediného slova. Bylo to tiché, klidné a podivně úlevné. Jen občas někdo v autě mávl, ale nikdy nebylo jisté, jestli to byl pozdrav, nebo náhodný pohyb při ladění rádia.
Jednoho rána ale paní Benešová vyšla ven a zahlédla souseda, jak nese koš. Bez přemýšlení na něj zavolala: „Čau!“
On se zarazil.
Pak se pousmál a odpověděl: „Dobrý den.“
A oba se rozesmáli.
Bylo to krátké, trochu trapné, ale lidské. Možná první opravdový pozdrav po dlouhé době.
