Článek
Smuteční síň byla zaplněná k prasknutí. Všichni seděli v černém, hlavy sklopené, a čekali, až začne obřad. Atmosféra byla vážná, jak se sluší a patří. Jenže hned v první řadě seděl náš děda a na něm bylo poznat, že se dlouho neudrží. Kousal se do rtu, vrtěl se, a já už věděla, že něco přijde.
Když řečník dočetl oficiální proslov, nastala chvilka ticha. A v tom děda povstal. „Promiňte,“ začal, „ale já bych rád taky něco řekl.“ Všichni zpozorněli. Děda se opřel o hůlku a začal:
„Když jsem se s Frantou potkal poprvé, bylo to v hospodě U tří lip. Objednal si pivo a neměl na něj. Tak jsem mu půjčil. A víte, co udělal? Do dneška mi ho nezaplatil!“
Lidé ztuhli, pak se ozvalo pár potlačovaných uchechnutí. Děda pokračoval, povzbuzen reakcí: „A to ještě nebylo nic! Jednou jsme jeli spolu na ryby. Já táhl prut, kbelík i návnadu. A Franta? Přinesl jenom rum. A víte co? Rybám se to líbilo víc než nám, protože jsme ten den nechytili ani šupinu!“
V zadních řadách to začalo bublat smíchem. Já jsem se snažila dívat do země, ale koutky mi cukaly. Varhanní hudba v pozadí tomu dodávala absurdní kulisu.
Děda si sedl, ale nevydržel dlouho. Sotva začal kněz číst modlitbu, zvedl se znovu: „Promiňte, ještě jednu historku… Tu musíte slyšet!“ A spustil: „Jednou nás Franta vytáhl na tancovačku. Říkal: ‚Dneska se pobavíme!‘ A pak si šel první zatančit s mou ženou. Od té doby jsem věděl, že máme doma o starost navíc.“
Tentokrát už se lidé smáli nahlas. Někteří se snažili tvářit vážně, ale nešlo to. Dokonce i varhaník se musel na chvíli zastavit, protože mu ruce poskakovaly po klávesách.
Smuteční síní se rozléhal smích a slzy se mísily – někdo plakal dojetím, jiný se smál, až mu tekly po tvářích. Děda mezitím dodal: „Ale víte co? Franta byl stejně nejlepší kamarád, jakého jsem měl. A kdyby tady teď seděl, smál by se s námi.“
A měl pravdu. V tu chvíli to nebyl trapas, ale nádherně lidský okamžik.
Když jsme pak vyšli ven, lidé se k dědovi seběhli. Jedna paní mu řekla: „Vy jste nám připomněl, že pohřeb nemusí být jenom smutný.“ Jiný muž dodal: „Kdybych věděl, že tu bude takový program, vzal bych si několik lístků předem.“
Děda si to užíval. „Však já bych vám toho mohl vyprávět ještě víc,“ prohlásil a rozhlédl se po publiku, jako by čekal potlesk.
Cestou domů si povzdechl: „Víš, oni všichni chtěli truchlit, ale já vím, že Franta to nesnášel. On byl vždycky pro srandu. Tak jsem mu to splnil.“
A já si říkám, že měl vlastně pravdu. Protože když si na pohřeb vzpomínáme dodnes, není to jen kvůli smutku, ale hlavně díky dědovým historkám, které rozesmály celou síň.
