Článek
Starý e-mail jsem měla už dávno smazat. Adresu, kterou jsem založila na vysoké škole, jsem nepoužila snad deset let. Ale ten večer jsem nemohla spát. Ležela jsem v posteli, koukala do tmy a přemýšlela, kam se poděli všichni ti lidé, které jsem kdysi znala.
Z nudy jsem zapnula notebook, přihlásila se do schránky, o které jsem ani nevěděla, že si ještě pamatuji heslo. Po chvíli se přede mnou objevilo okno se stovkami starých zpráv. Reklamy, zapomenuté objednávky, studentské poznámky. A pak jedna, která mě zcela zastavila.
Odesílatel: Tomáš V.
Předmět: Promiň. A jestli to čteš – napiš.
Byl datovaný na 16. února 2015. Den po našem posledním setkání.
Vrátilo se mi všechno. Ten mrazivý večer na nádraží, kdy jsme se pohádali, křičeli na sebe mezi lidmi a já odešla dřív, než stihl cokoli říct. Měli jsme tehdy být zasnoubení. On měl jet pracovně do Norska, já měla zůstat a počkat. Jenže jsem nechtěla čekat. Cítila jsem se opuštěná už předtím, než vůbec odjel.
Od té doby jsme spolu nemluvili. Žádné zprávy, žádné hovory. Jen ticho, které se roky zdálo jednodušší než pravda.
Seděla jsem u stolu, koukala na tu zprávu a váhala. V hlavě mi blikaly dvě možnosti: nechat to být nebo kliknout.
Klikla jsem.
„Aničko,“ stálo v úvodu, „nevím, jestli si to někdy přečteš. Možná to skončí ve spamu. Ale chci to napsat. Protože jinak to ve mně zůstane.“
Už ten první řádek mi sevřel hrdlo.
„Vím, že jsem ten večer všechno pokazil. Že jsem tě nenechal mluvit, že jsem se bránil, místo abych tě poslouchal. Měl jsem ti říct, že odjíždím ne proto, že chci utéct, ale protože jsem se bál, že tě ztratím, když zůstanu stejný. Chtěl jsem ti dokázat, že něco znamenám. Jenže tím jsem o tebe přišel.“
Na chvíli jsem se musela zastavit.
Další odstavce byly dlouhé, plné upřímnosti, jakou jsem od něj nikdy neslyšela. Psalo se tam o tom, jak si uvědomil, že některé věci člověk nemůže naplánovat, že láska není projekt. Že si mě představuje pokaždé, když padá sníh, protože prý jsem se vždycky smála, když sněžilo.
A pak přišla poslední věta:
„Jestli to někdy čteš, i kdyby to bylo za deset let, napiš. Budu pořád někde poblíž.“
Zavřela jsem notebook. Bylo mi pětatřicet, žila jsem sama, měla jsem práci, kterou jsem měla ráda, a dům, kde bylo všechno, jen ne smích. Všechno ve mně křičelo, že to nemá smysl, že je to jen dávný příběh, který skončil, jak měl.
Jenže pak jsem si všimla něčeho zvláštního. Zpráva nebyla deset let stará. Byla zavřená a přesto u ní svítilo: „Poslední aktivita uživatele před 3 dny.“
Chvíli jsem na to koukala, jako by se mi to jen zdálo. Měl stále stejný e-mail. A byl online.
Nejspíš jsem měla být rozumná. Zavřít to, zapomenout. Ale srdce má vlastní rozum. Napsala jsem krátkou odpověď:
„Ahoj Tome, četla jsem to. Trvalo mi to dlouho, ale čtu to dnes. Jak se máš?“
Odesláno.
Ruce se mi třásly. Očekávala jsem, že už nikdy nepřijde odpověď. Jenže přišla. Za dvě minuty.
„Aničko? To snad není možné. Ty jsi mi napsala? Deset let, a já to pořád kontroloval. Každý leden, každý únor. Doufal jsem, že se jednou ozveš.“
A pak:
„Jsem doma. Zpátky z Norska už dávno. Můžeme se vidět?“
Dívala jsem se na tu zprávu a najednou jsem měla pocit, že se čas zlomil. Všechno, co jsem si myslela, že je dávno pryč, znovu dýchalo.
Potkali jsme se o tři dny později. V kavárně, kam jsme kdysi chodívali po práci. Všechno bylo jiné jen on ne. Vlasy měl prošedivělé, ale oči pořád stejné. Když mě uviděl, vstal a objal mě.
„Deset let,“ zašeptal.
„Deset let,“ odpověděla jsem.
Seděli jsme spolu dlouho. Povídali jsme si o všem, co jsme zmeškali, o jeho cestách, o mé práci, o rodičích, kteří už tu nejsou. Nebylo to jako návrat do minulosti. Bylo to, jako bychom ji konečně uzavřeli správně.
Ten večer jsme šli spolu po nábřeží. Sněžilo. Smála jsem se tak, jak si mě prý pamatoval. A on se usmíval taky.
„Víš,“ řekl tiše, „celou tu dobu jsem přemýšlel, co bych udělal jinak. A pak jsem pochopil, že to nejdůležitější je počkat, dokud člověk znovu neotevře ten e-mail, který měl otevřít už dávno.“
Zastavila jsem se a vzala ho za ruku. „Tak to pojďme udělat tentokrát jinak,“ řekla jsem.
A šli jsme dál.
O rok později jsme seděli na lavičce v tom samém parku, tentokrát s malým psem, kterého jsme si adoptovali. Na displeji mého telefonu se objevila notifikace ,stará schránka, nový e-mail.
Od: Tomáš V.
Předmět: Na tenhle už odpověz hned. Miluju tě.
A já odpověděla okamžitě.
