Článek
Martin byl v naší kanceláři takový ten typ, co vždycky věděl všechno nejlíp. Nejlepší káva, nejlepší auto, nejlepší dovolená. A hlavně – nejlepší investice. Pořád mluvil o kryptoměnách, NFT a startupech, které změní svět. Zatímco já jsem si šetřila na pračku, on už plánoval vilu na Floridě. A já, věčný optimista a mírně naivní duše, jsem mu věřila.
Jednoho pondělního rána přišel do práce s očima, které mu málem vypadly z důlků. Vypadal, jako by právě objevil Eldorádo. Přisedl si ke mně a začal šeptat, i když seděl jen metr ode mě.
„Aneto, poslouchej. Mám to. Opravdu to mám. Je to projekt. Nová decentralizovaná burza s něčím, čemu říkají FoodCoin. Bude to token pro globální síť restaurací. Ještě nikdo to nezná! Je to teď za pár korun, ale za půl roku to bude desetinásobek. Je to investice roku, možná desetiletí!“
Seděla jsem a jen jsem pomalu hltala každé jeho slovo. Martin, s tou svou dokonalou košilí a sebejistým tónem, působil tak přesvědčivě. Říkala jsem si: co když má pravdu? Co když je tohle moje šance konečně si koupit vlastní byt a přestat se strachovat o každou korunu? Nešlo o velké peníze, ale pro mě to byla značná část mých úspor, zhruba dvacet tisíc korun. Byla jsem na vážkách.
„Martine, já nevím. Krypto… není to moc riskantní?“
„Riskantní? Aneto, riskantní je sedět a čekat, až se ti peníze sežerou inflací! Tohle je budoucnost! Vstupní poplatek je minimální. Udělej to pro sebe. Dáme to tam společně. Budeme spolu milionáři!“ Věděl, jak na mě. Mluvil o naší společné budoucnosti, i když to byla jen finanční budoucnost. A tak jsem to udělala.
Ten večer jsem poslala Martinovi peníze a on mi pomohl založit kryptopeněženku. Všechno vypadalo hrozně komplikovaně, ale Martin mě ujistil, že se nemusím bát, že on to zařídí. Byla jsem nervózní, ale zároveň plná naděje.
První týden byl skvělý. Kurz FoodCoinu mírně stoupal. Martin chodil po kanceláři jako král, chlubil se, jaký je geniální investor, a já jsem v koutku snila o tom, jak si koupím konečně i novou kuchyňskou linku.
Druhý týden přišel propad. Kurz klesl o padesát procent. Martin mě uklidňoval: „Pohoda, to jsou korekce! Držíme, Aneto! Tohle se stává, nakupujeme dál!“ Já jsem ale měla v břiše kámen.
Třetí týden přišla katastrofa. FoodCoin se ukázal být naprosto nesmyslným, neudržitelným projektem, který stál na chatrných základech. Burza se zhroutila. Moje investice? Hodnota nula. Bylo to, jako bych ty peníze spláchla do záchodu. Martin, který byl vždycky tak sebevědomý, najednou chodil po kanceláři jako hromádka neštěstí.
Když jsem ho konfrontovala, byl překvapivě chladný. „Aneto, je to tvoje chyba, měla sis o tom něco zjistit. Já ti dal jen tip. Takhle to v investování chodí. Prostě smůla. Já jsem taky přišel o spoustu peněz!“ Snažil se z toho vyvléknout a hodit to na mě.
V tu chvíli jsem věděla, že peníze neuvidím. Zato jsem cítila silnou, pichlavou touhu po pomstě. Nebyla to pomsta finanční, ale spíš symbolická. Musel za to zaplatit, i kdyby jen symbolickou ztrátou.
Martin byl extrémně pyšný na své oblečení. Zejména na jeden béžový kašmírový svetr, který nosil jen v pátek a říkal mu „svetr pro uzavírání dohod“. Byl drahý, z nějakého italského butiku.
V pátek ráno ho Martin nechal v kuchyňce na židli, než si šel uvařit kávu. Byla to chvíle. Věděla jsem, co musím udělat. Popadla jsem svetr a zamířila na toaletu. V kapse jsem měla malou, diskrétní lahvičku s červeným vínem, kterou jsem si koupila na večer. Věděla jsem, že je to dětinské, ale nemohla jsem odolat. Polila jsem mu svetr tak, aby to vypadalo jako obrovská. Skvrna byla neopravitelná.
Když Martin přišel a objevil zkázu, byl k nepříčetnosti. „Kdo mi polil svetr? Kdo tady kafrá s kávou?“ Všichni kroutili hlavami. Podíval se na mě. V mých očích ale neviděl vinu, jen klidnou lhostejnost. Moje pomsta byla tichá a sladká.
Ten večer, když jsem přišla domů, jsem si sedla, nalila si víno (z lahvičky, která už měla splněný svůj úkol) a smála se. Ztratila jsem dvacet tisíc, ale Martin ztratil svou pýchu. Když jsem ho viděla příští týden v laciném svetru z řetězce, věděla jsem, že i malá, absurdní pomsta dokáže přinést jisté zadostiučinění. Peníze jsou sice pryč, ale ten příběh mi zůstal. A to je k nezaplacení.
