Článek
Vlak do Prahy jezdil každé ráno stejně: 6:42, nástupiště čtyři, stejná sestava lidí. Někteří se ještě probírali, jiní dopíjeli kávu z termosky, další už klepali do notebooků. Byl to takový náš malý ranní rituál. Až na jednu osobu, která dokázala narušit úplně všechno, kolegyně Andrea.
Andreu nemáte šanci přeslechnout. Ani kdybyste se snažili. Vlak mohl řvát, brzdy skřípat, dítě brečet, Andrea překřičela úplně všechno. A hlavně, telefonovala. Pořád. Každý den. Od okamžiku, kdy si sedla, až do chvíle, kdy vlak zastavil v Praze. Někdy i během výstupu. A ano, bylo jí úplně jedno, že mluví o soukromých věcech. Nebo o pracovních. Nebo o tom, co jí řekl muž, který rozhodně neměl manželku.
První dny jsem si říkala, že je to prostě zvyk. Pak, že je neslyšící. Nakonec jsem pochopila, že ji to prostě nezajímá. Celý vlak se stal jejím jevištěm a ona hlavní hvězdou, která předvádí svůj život, aniž by ji někdo skutečně požádal.
Jednou jsem slyšela, jak si starší paní v dalším kupé povzdechla:
„Kdybych chtěla poslouchat cizí dramatické seriály, pustím si televizi.“
A to byla jen středa.
Andrea si mě nikdy nevšímala. Do vlaku naskočila, rozhodila šálu, usedla vedle mě, telefon vytáhla ještě dřív než si rozepnula kabát. A začalo to.
„No NE, prostě NE! Řekla jsem mu to naprosto JASNĚ!“
„Míšo, prosím tě, jestli chceš ten projekt dokončit…“
„Ne, to jsem jí neřekla. Ale klidně jí to řeknu!“
Byla hlučná, živá, dramatická. A neuvěřitelně vyčerpávající.
Jedno ráno jsem toho měla opravdu plné zuby. Sedla jsem si k oknu, nasadila sluchátka, pustila si klidnou hudbu, zhluboka dýchala a stejně jsem slyšela úplně všechno. Dokonce i reprodukované ticho bylo přehlušené Andreiným hlasem.
Všimla jsem si, že lidé začínají chodit kolem našeho kupé obloukem, jako by uvnitř seděl rozzuřený pes. A já byla ta, která tam seděla každý den s ním.
Po týdnu jsem měla absťák po klidu. Po dvou týdnech jsem přemýšlela, jestli existuje nějaké nenápadné tlačítko, které by do vagónu pustilo slabý uspávací plyn. Po třech týdnech jsem věděla, že musím něco udělat, jinak můj psychický stav nezvládne další pondělí.
Ten zlom ale nepřišel ode mě. Přišel od jiného cestujícího.
Jednoho rána, když Andrea opět zahájila svůj „přímý přenos z jejího života“, ozvalo se z vedlejšího kupé hlasité bouchnutí dveří. A těžké kroky. Vzápětí se v našem kupé objevil muž kolem padesátky, rozcuchaný, s kruhy pod očima a pohledem člověka, který už tři týdny nespal.
„Slečno,“ řekl. „Můžete být prosím potichu?“
Myslela jsem, že se propadnu studem. Ale Andrea se jen zasmála.
„Pán je dneska asi po ránu citlivý,“ řekla do telefonu a pokračovala ve vyprávění.
Muž zavřel oči, vydechl a odešel. A já cítila, jak se všichni v okolí topíme v bezmoci.
A tak jsem jedno ráno udělala něco, co jsem dlouho odkládala.
Vlak se rozjel, Andrea ke mně bouchla taškou, usadila se, nadechla se a… zvedla telefon.
A než stačila vytočit první číslo, položila jsem jí dlaň na ruku.
„Andreo,“ začala jsem tiše.
„Hm?“
„Musíme si promluvit.“
Ztichla. Což byl samo o sobě malý zázrak.
„Poslouchej,“ řekla jsem. „Chápu, že máš milion věcí. Ale ten vlak je plný lidí, kteří se snaží si odpočinout. A slyší tě i ti úplně vzadu. Dokonce i průvodčí, který je o dva vagóny dál.“
Zasmála se. „No jo, já mám takový hlas.“
„To jo,“ přikývla jsem. „Ale jde o to, že bys mohla otravovat méně lidí. Nebo spíš… vůbec.“
Chvíli jen seděla. A poprvé za celou dobu nevěděla, co říct.
„Takhle moc to vadí?“ „Upřímně? Jo. Vadí.“
A když jsme vystupovaly na Hlavním nádraží, Andrea se na mně usmála. „Díky, že jsi mi to řekla. Ani jsem netušila, jak moc to ruší ostatní.“
Usmála jsem se zpátky a v tu chvíli to celé působilo lehce.
Někdy stačí jen jedna upřímná věta, a člověk si uvědomí, že svět kolem něj funguje i bez toho, aby ho musel křičet do celého vlaku.
