Článek
Když jsme plánovali křtiny našeho malého Pepíčka, měli jsme v hlavě jasný obrázek. Tichý kostel, slavnostní atmosféra, pár slz dojetí, úsměvy prarodičů a pak společný oběd. Prostě taková ta rodinná pohoda, která se hezky vyjímá na fotografiích a ještě lépe na sociálních sítích. Nikdo nás ale nepřipravil na to, že realita si s tímto plánem udělá, co bude chtít.
Už ráno začalo nenápadně podezřele. Pepíček se probudil dřív než obvykle a dal jasně najevo, že dneska nebude spolupracovat. Převlékání probíhalo ve stylu: obléknout, převléknout, znovu převléknout. Slavnostní obleček vydržel čistý přesně pět minut. Pak přišla nehoda číslo jedna. A hned po ní nehoda číslo dvě. Nakonec jsme rezignovali a řekli si, že fleky k rodinnému životu prostě patří.
Cesta do kostela byla kapitola sama pro sebe. Babička zapomněla kabelku, děda si uvědomil, že nemá brýle, a my jsme se v polovině cesty otočili, protože Pepíček ztratil dudlík. Ano, ten jediný, který „musí mít, jinak je konec světa“. Už tehdy jsme měli tušit, že den nabírá zvláštní směr.
Kostel byl krásný a chladný, přesně takový, jaký si pamatujete z dětství. Kněz byl usměvavý a milý, což nás uklidnilo. Pepíček se zdál spokojený, rozhlížel se kolem a dokonce se usmíval. Vyměňovali jsme si vítězoslavné pohledy. Zvládáme to. Bude to v klidu.
A pak přišla voda.
Jakmile se Pepíček ocitl v náručí kněze, změnil se v úplně jiného člověka. Výraz překvapení vystřídal výraz absolutní zrady. První kapky vody dopadly na jeho hlavičku a kostelem se rozezněl křik, který by vzbudil i ty nejtvrdší spáče. Pepíček spustil tak hlasitě, že se několik lidí instinktivně narovnalo v lavicích.
Kněz se snažil situaci zachránit úsměvem, my jsme se snažili zachránit důstojnost. Neúspěšně. Pepíček kopal nožičkama, máchal rukama a dal jasně najevo, že s touto ceremonií zásadně nesouhlasí. Jeden z kmotrů se snažil Pepíčka rozptýlit obličejem plným grimas, druhý mu omylem shodil čepičku na zem.
A aby toho nebylo málo, přesně ve chvíli, kdy zaznělo jeho jméno, Pepíček předvedl zvukový efekt, který se rozhodně nehodil k posvátné atmosféře. Ticho. Pak pár potlačených smíchů. A pak už se smál skoro celý kostel.
Po obřadu jsme se přesunuli na slavnostní oběd. Mysleli jsme si, že horší už to být nemůže. To jsme se ale velmi mýlili. Pepíček, unavený , usnul přesně ve chvíli, kdy měl přijít slavnostní přípitek. Když jsme ho chtěli položit do kočárku, probudil se a znovu spustil. Tentokrát už bez vody, ale s ještě větší vervou.
Vrchol přišel, když mu teta chtěla dát malý dárek. Otevřela krabičku, Pepíček se natáhl, a během vteřiny skončila mašle v puse, hračka na zemi a dort na ubrusu. Ano, přesně ten dort, který měl být vyvrcholením celé oslavy.
Seděli jsme tam, obklopeni drobky, fleky a smíchem, a došlo nám, že máme zaděláno na historku, kterou si budeme pamatovat navždy. Fotky nejsou dokonalé, oblečení bylo zničené a program se rozpadl už v první půlhodině. Ale když se dneska řekne „křtiny“, všichni se usmějí.
Protože nebyly dokonalé. Byly opravdové. A hlavní hvězdou byl Pepíček, který si celý den jel podle sebe a připomněl nám, že ty nejhezčí vzpomínky často vznikají přesně ve chvíli, kdy se všechno pokazí.
A ano, byly to křtiny, na které jen tak nezapomeneme.
