Článek
Je zvláštní, jak dokáže člověk jezdit stejnou trasu tak dlouho, že se mu jednotlivé dny slévají v jedno. V mém případě to byla linka 134, kterou jsem brala každé ráno do práce. Vstávání, hrnek kávy, procházka k zastávce, známé tváře spolucestujících, stejná místa k sezení, stejný řidič, který s kamennou tváří kontroloval jízdní řády.
Nikdy jsem si nestěžovala. Měla jsem ráda rutinu, připadala mi bezpečná, skoro uklidňující. V době, kdy se mi práce měnila rychleji než počasí a kdy se mi život občas houpal pod nohama, byla ta linka jediným stabilním bodem. Místo, kde jsem mohla vypnout a zavřít oči, aniž bych se musela něčeho bát.
Ten den začal jako vždy. Vzala jsem si kabát, kabelku, pusu do zrcadla a vyrazila. Cestou na zastávku jsem míjela pekárnu, odkud vždycky voněly čerstvé koláče. Měla jsem chuť si jeden koupit, ale šla jsem jako obvykle pozdě, takže jsem jen prošla kolem a v duchu si říkala, že zítra to určitě stihnu.
Autobus přijel na minutu přesně. Nasedla jsem a hledala své obvyklé místo vzadu u okna. Bylo volné. Na sedadle přede mnou seděla paní, kterou jsem vídala už mnoho let. Vždy měla stejný účes, stejnou kabelku a stejný unavený výraz. Vpravo stál student s batohem, který poslouchal hudbu tak hlasitě, že jsem slyšela i rytmus.
Všechno bylo tak známé, že jsem ani nepřemýšlela. Zavřela jsem oči, opřela hlavu o sklo.
Jenže u třetí zastávky autobus náhle zpomalil, a místo aby pokračoval rovně, zastavil trochu bokem. Řidič něco zamumlal do vysílačky a otevřel dveře.
Dovnitř naskočila mladá žena. Zadýchaná, zmatená a evidentně ve spěchu. V ruce držela malou krabičku obalenou látkou. Zajímalo mě, co to je, ale nechtěla jsem vypadat jako zvědavý soused přes plot, tak jsem jen přivřela oči a předstírala spánek.
Pak se to stalo.
Žena klopýtla a krabička se jí rozevřela. Na zem se vysypaly fotografie. Desítky fotografií. Černobílé, barevné, malé i velké. Některé staré, zažloutlé, jiné úplně nové.
Lidé kolem ní zareagovali různě. Někdo se jen podíval a odvrátil zrak, někdo se tvářil, že nic nevidí, někdo dokonce protočil oči. Jenže mě to bodlo.
Bez rozmýšlení jsem vstala a začala jí fotky sbírat. Klečela na zemi vedle mě, omlouvala se a snažila se je sebrat rychleji než já. Ruce se jí třásly.
„To je v pořádku,“ řekla jsem tiše. „Pomůžeme tomu, aby to bylo rychle.“
Než jsme je všechny posbírali, autobus mezitím zastavil na další zastávce. Dveře se otevřely. Žena těsně před vystoupením zastavila a přitiskla krabičku k hrudi.
„Děkuji,“ řekla a zadívala se na mě zvláštním způsobem, jako by se dívala skrz mě, ne na mě. „To jsou poslední fotky mojí mámy. Pospíchám je odnést do archivu, protože dnes je její výročí.“
Zarazila jsem se. Nevěděla jsem, co říct. Vteřinu jsem jen stála a držela v ruce jednu jedinou fotku, kterou ještě nestihla sebrat. Byla na ní žena kolem padesáti, s úsměvem, který působil tak teple, že jsem cítila píchání v hrudi.
„Tu si nechejte,“ dodala mladá žena. „Byla to moc hodná paní. A vy jste první člověk, kdo mi dnes opravdu pomohl.“
A pak rychle vystoupila.
Zůstala jsem stát uprostřed autobusu s cizí fotografií v ruce a nevěděla jsem, co mám dělat. Sotva jsem dosedla, autobus se rozjel a vše pokračovalo jako obvykle, jen já už nebyla úplně stejná.
Fotografie na mém klíně se třpytila v paprsku ranního slunce. Vypadala obyčejně, ale zároveň významně, jako by skrývala příběh, který se mě týkal víc, než jsem si troufala připustit.
Ten den jsem nemohla přestat přemýšlet. O té ženě, o její mámě, o tom, že jsem možná byla ve správný moment na správném místě. A také o tom, jak často kolem sebe chodíme slepí k příběhům lidí, které míjíme každý den.
Druhý den jsem jela stejným autobusem. Nic zvláštního se nestalo, ale já jsem už seděla jinak. S tím pocitem, že svět kolem mě má mnohem víc vrstev. Že každá zastávka může být začátkem něčeho nového. Že i drobnost, kterou uděláme pro cizího, může někomu změnit den, nebo dokonce celé vzpomínky.
Fotografii mám dodnes. Ne proto, že bych ji neměla komu vrátit, ale proto, že mi připomíná něco důležitého. Že i obyčejné ráno může přinést moment, který člověku převrátí svět do jiných barev.
A že někdy stačí zastavit, podívat se kolem sebe a podat pomocnou ruku. Protože jeden jediný okamžik může být víc než všechny roky rutiny, v nichž jsme tak pohodlně uvízli.
