Článek
Samota. Chladná a neúprosná. Objímá mě, svírá, dusí. Jako by se celý svět scvrkl na tenhle malý pokoj, kde už jen já a stíny tančíme svůj poslední tanec. Vzpomínky se valí jako rozbouřené moře, vlny emocí mě smýkají sem a tam. Láska, smích, slzy, zklamání… celý můj život promítnutý na stěny mého vědomí.
A pak jsou tu oni. Mé děti. Mé milované děti, které jsem vychovala, milovala, pro které jsem dýchala. Teď, když se můj čas krátí, se mi vrací s otázkami, které řežou hlouběji než nůž. „Mami, co bude s pohřbem? My na to nemáme…“ Jejich hlasy, kdysi plné radosti a bezstarostnosti, jsou teď zkřehlé strachem a nejistotou.
Pohřeb. Slovo, které se mi dřív zdálo tak vzdálené, tak abstraktní. Teď je to realita, krutá a neúprosná. Vidím jejich tváře, vím, že se cítí ztracení. A já, matka, která je měla chránit před vším zlem světa, jim nemohu pomoci.
Vzpomínám si na chvíle, kdy jsme se smáli u rodinného stolu, kdy jsme si vyprávěli příběhy a snili o budoucnosti. Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiji dne, kdy budou mé děti řešit, jak zaplatit můj pohřeb. Měla jsem jim dát víc. Měla jsem je lépe naučit, jak hospodařit s penězi, jak se připravit na nečekané. Měla jsem jim předat moudrost, kterou jsem sama tak draze zaplatila.
Ale čas se nedá vrátit. Můžu jen tiše ležet a poslouchat jejich rozhovory, jejich hádky. Cítím se tak bezmocná, tak zbytečná. Jako starý strom, který už nedává plody, jen tiše stojí a čeká na svůj pád.
A pak je tu to ticho. To hrozivé ticho, které přichází po každé hádce, po každém vzlyku. Ticho, které křičí hlasitěji než všechna slova. Ticho, které mi říká, že jsem selhala. Selhala jsem jako matka, selhala jsem jako člověk.
Možná jsem měla být moudřejší. Možná jsem měla myslet na zadní kolečka. Měla jsem si uvědomit, že život je křehký a nepředvídatelný. Měla jsem se připravit na to, že jednoho dne odejdu a nechám je tu samotné.
Ale co se stalo, stalo se. Teď už jen doufám, že najdou sílu a odvahu, aby se postavily čelem k realitě. Že se naučí z mých chyb a budou žít své životy moudřeji a zodpovědněji.
A já? Já se tiše vytratím do tmy, s těžkým srdcem a slzami v očích. S pocitem viny a lítosti, že jsem jim asi dala málo.
Nejvíce mně však zasáhla jejich slova, kdy se na sebe podívali a s tichým, ale pevným odhodláním řekli: necháme tě pohřbít na státní útraty.
