Článek
První dny vypadaly slibně. Slunce, moře, vůně pinií a večery na promenádě, kde jsme si dávali zmrzlinu a smáli se maličkostem. Po roce plném práce jsme oba potřebovali vypnout. Těšila jsem se, že budeme konečně spolu, jen my dva.
Jenže už třetí den přišla první trhlina. Ráno mi oznámil, že kamarádi, kteří byli shodou okolností taky v letovisku, plánují výlet. „Jen na den, bude to sranda,“ řekl a ani nečekal na můj názor. Zůstala jsem na hotelovém balkóně s knížkou, zatímco on odjížděl plný nadšení.
Říkala jsem si, že si to taky užiju po svém. Projdu se po pláži, nakoupím nějaké drobnosti, dám si kávu v kavárně, kde mě okouzlila vůně čerstvě pečených croissantů. Jenže už od rána jsem cítila zvláštní slabost. Přisuzovala jsem to vedru, možná lehké dehydrataci. Nechtěla jsem si kazit náladu.
Odpoledne se slabost změnila v bolest břicha, která se rychle stupňovala. Seděla jsem na posteli, pot mi stékal po čele a ruce se mi třásly. V hlavě mi probleskla myšlenka, že by to mohlo být něco vážného. Ale komu zavolat? On byl někde na lodi s kamarády, telefon nezvedal.
Recepční hotelu naštěstí zareagovala pohotově. Zavolala sanitku a já během chvíle ležela na nosítkách. Siréna houkala, silnice se míhala a já cítila, jak mi slzy stékají po tvářích. Nebylo to jen bolestí, ale i tím pocitem opuštěnosti. Na dovolené, kde jsem měla být v bezpečí a v náruči člověka, kterého miluju, jsem najednou byla sama mezi cizími lidmi.
Nemocnice byla chladná, bílá a neosobní. Lékaři se mě ptali na spoustu věcí, kterým jsem sotva rozuměla. Nakonec usoudili, že jde o akutní zánět žlučníku. Potřebovala jsem léky a klid, možná i zákrok, pokud by se stav zhoršil. Byla jsem vyčerpaná, dezorientovaná a zoufale jsem chtěla slyšet jeho hlas.
K večeru se mi konečně dovolal. Vyčerpaně jsem mu řekla, kde jsem. V telefonu zněl překvapeně, skoro nevěřícně. „Proč jsi mi nepsala dřív?“ ptal se, zatímco já se snažila spolknout slzy. On měl den plný dobrodružství, já den plný bolesti. Ta propast mezi námi nikdy nebyla hlubší.
Druhý den za mnou přišel. Stál u postele s kyticí, kterou někde narychlo koupil, a působil rozpačitě. V očích měl pocit viny, ale i jistou bezradnost. Nemohla jsem mu vyčítat, že se bavil, když nevěděl, co se stalo. Ale nemohla jsem mu ani odpustit, že nebyl se mnou, když jsem ho nejvíc potřebovala.
Zbytek dovolené už nebyl o radosti. On se snažil být pozorný, nosil mi vodu, četl mi z telefonu zprávy od známých, které mě měly rozveselit. Já ale cítila, že se něco mezi námi zlomilo. Že ta chvíle, kdy jsem ležela na nemocniční posteli sama a on byl někde pryč, zůstane navždy zapsaná mezi námi.
Po návratu domů se lidé ptali, jak jsme se měli. Usmívala jsem se a mluvila o slunci a moři, o krásných plážích. Pravdu jsem nechávala pro sebe. Nikdo nechce poslouchat o tom, že dovolená, na kterou se těšíte celý rok, se změní v lekci o samotě a zklamání.
Často se k tomu dni vracím v myšlenkách. Ne proto, že bych chtěla znovu prožívat bolest, ale protože to byl okamžik, kdy jsem pochopila, jak důležité je vědět, na koho se můžu spolehnout. Ne vždycky to jsou ti, od kterých to čekáme.
On se snaží napravit, říká, že příště bude jiný. Možná ano, možná ne. Vím ale, že ve chvíli, kdy mě nechal samotnou a já bojovala s bolestí, se ve mně něco změnilo. Už nikdy nebudu brát jistotu blízkosti jako samozřejmost.
Ta dovolená mi vzala víru v bezstarostné chvíle, ale dala mi jiný pohled na život. Naučila mě, že odvaha není jen vyšplhat na horu nebo přeplavat moře. Odvaha je umět říct si pravdu – sobě i druhým. A tu pravdu teď nosím v sobě každý den.
