Článek
Někdy si člověk myslí, že rozumí tomu, koho miluje. Že vidí všechno, co se v něm odehrává. Já si to myslela taky. A pak začal můj manžel dělat něco, co mi připadalo najednou trapné, chladné a zraňující, psát si se mnou večer zprávy, zatímco seděl přímo vedle mě. To, co jsem zjistila, mi změnilo pohled nejen na něj, ale i na náš vztah. A taky na sebe.
Seděli jsme vedle sebe na gauči jako skoro každý večer. Televize běžela jen jako kulisa, na stolku čaj a zbytky večeře. Zapnula jsem si knihu v telefonu a koutkem oka zahlédla, jak Tomáš zase něco píše na telefonu. Prsty mu rychle tancovaly po displeji. Nejdřív jsem si myslela, že řeší práci. Pak, že jde o kamaráda. Nakonec mě to ale začalo štvát. Sedí přímo u mě a místo aby se mnou mluvil, komunikuje bůhví s kým.
A pak mi zavibroval mobil. Zpráva od něj.
„Dneska ti to sluší.“
Podívala jsem se na něj nevěřícně. Seděl půl metru ode mě.
„To myslíš vážně?“ vyjela jsem. „Proč mi píšeš, když jsem tady?“
Tomáš se zarazil, trochu provinile se pousmál a pokrčil rameny. „Jen tak.“
Jen tak. Od té chvíle se to opakovalo každý večer. Někdy krátká věta. Někdy otázka. Někdy jen smajlík. A já s každou další zprávou cítila zvláštní směs vzteku a smutku. Připadala jsem si neviditelná. Jako dekorace v jeho obýváku.
Týdny jsem to v sobě dusila. Jednu noc, když mi přišla další zpráva, „Jak se cítíš?“ jsem telefon položila na stůl, vypnula lampičku a odešla do ložnice. Tomáš mě následoval.
„Co se děje?“ zeptal se, když zavřel dveře.
„To se mě vážně ptáš? Proč se mnou nemluvíš normálně? Proč mi musíš psát zprávy, když jsem tady? Připadám si… jako bys byl někde jinde. Ne se mnou.“
Viděla jsem, jak mu cukly koutky rtů. A to mě dorazilo.
„Tobě je to k smíchu?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen… přemýšlím, jestli jsem už připravený ti to říct.“
Ten večer už nepromluvil. Jen mě objal. Usnula jsem plná otazníků.
O dva dny později přišla sobota. Tomáš vstal brzy, něco připravoval v kuchyni. K obědu koupil moje oblíbené květáky v trojobalu, i když je on nesnáší. Po jídle přede mě položil krabičku zabalenou do papíru. Malou, jako na šperk.
„Než to otevřeš, musím ti něco říct,“ začal a posadil se naproti mně. „Vím, že poslední měsíc se chovám divně. A vím, že ti to ubližuje. Ale dělal jsem to s nějakým důvodem. Jen jsem zatím neměl odvahu vysvětlit ti proč.“
Mlčela jsem. Nervózně jsem třela palcem o okraj stolu.
„Poslední rok jsem měl pocit, že spolu nemluvíme. Ne doopravdy,“ řekl tiše. „Když spolu mluvíme nahlas, je v tom někdy spěch, někdy háčky, někdy předsudky. Ty čekáš, co řeknu, já čekám, jak zareaguješ… a najednou si nerozumíme, i když chceme. Ale když ti píšu, najednou dokážu říct věci, které bych jinak nevyslovil. Je to pro mě jednodušší. Upřímnější. Chtěl jsem zkusit, jestli je ještě způsob, jak se k tobě dostat.“
Polkl a dodal: „Měl jsem strach, že o mě přicházíš.“
Nedokázala jsem hned odpovědět. Otevřela jsem krabičku. Byl v ní obyčejný svazek malých papírků, převázaných provázkem. Na prvním stálo: „Důvody, proč s tebou chci mluvit dál.“
„Chtěl jsem každý večer napsat něco, co cítím, ale po čase ti to říct i doopravdy,“ vysvětlil. „Ale když jsem viděl, jak tě to zraňuje, došlo mi, že jsem zvolil jinou formu, ale žádné vysvětlení. A to byla chyba.“
Tehdy se mi sevřelo hrdlo. Představy, které jsem si v hlavě vytvářela, že si píše s jinou, že se mnou nechce být, že mě už nevnímá se rozpadly jako domeček z karet. A nahradila je jediná ohromující pravda:
On se snažil. Jen jinak, než jsem čekala.
Rozplakala jsem se. Ne z bolesti, ale z úlevy. A taky studu, že jsem byla připravená vidět na něm to nejhorší.
Sedl si vedle mě a já mu položila hlavu na rameno.
„Tomáši… já chci mluvit. Ale potřebuji, abys mluvil i nahlas,“ zašeptala jsem.
„Budu,“ slíbil. „Ale můžeme si někdy i psát? Jen tak. Když bude těžké najít slova.“
Přikývla jsem. Protože tentokrát jsem rozuměla.
Od toho dne si někdy píšeme. Ale píšeme si, abychom si rozuměli. A mluvíme, abychom nezapomněli slyšet jeden druhého. A pokaždé, když mi Tomáš pošle zprávu, i když sedí vedle mě, už vím, že to není odstup. Je to snaha přiblížit se tam, kam někdy hlas nedosáhne.
A já už se kvůli tomu nerozbrečím.
