Článek
Maturita je prostě jen takový ten povinný rituál. Trocha učení, nějaké nervy, pak zkouška a hurá, konec střední školy. Všichni to přežili, tak proč bych já neměla, že jo? Říkali, že je to „zkouška dospělosti“. Já si teď myslím, že je to spíš zkouška toho, kolik vydržíte, než se psychicky zhroutíte. Kdyby mi někdo řekl, co mě doopravdy čeká, asi bych si před tím rokem sedla do kouta a plakala týden v kuse. Protože to nebyla jen „jízda“, to bylo peklo.
Z paměti nevymažu, jak to všechno začalo. Poslední ročník. Všude panika, učitelé mluvili o „čase, který se krátí“, rodiče se ptali na „přijímačky“ a „budoucnost“. A já? Já jsem se snažila tvářit, že to mám pod kontrolou. Že jsem v pohodě. Ale v noci mi v hlavě běžely tisíce otázek, na které jsem neměla odpověď. Jak to všechno stihnu? Co když se nedostanu na vysokou? Co když zklamu?
První přišla nespavost. Nejdřív občas, pak skoro každou noc. Lehla jsem si do postele, zavřela oči, a v hlavě mi začalo hrát takové to nekonečné kolečko. Všechny vzorečky z matiky, historická data, chemické rovnice. Snažila jsem se usnout, ale mozek prostě odmítal vypnout. Pak jsem začala vstávat dřív, abych se „ještě něco doučila“. Ráno jsem se cítila jako přejetá parním válcem, ale pocit viny z „prospání“ mi nedovolil odpočívat. Byla jsem pořád unavená, podrážděná a vyčerpaná. S únavou přišla i ta hnusná úzkost. Začalo to nenápadně – jen takový tlak na hrudi, když jsem si sedla k učení. Pak to přešlo v návaly paniky. Představovala jsem si, jak sedím u tabule, dostanu otázku a budu jen koktat. Jak se mi všichni smějí. Jak selžu. Někdy to bylo tak intenzivní, že jsem se nemohla nadechnout. Zavřela jsem se v pokoji, seděla na zemi a jen se snažila dýchat. Bylo mi trapně, že to nezvládám. Vždyť všichni ostatní vypadali v pohodě! Nikdo o ničem nemluvil, všichni se jen učili.
Rodiče? Ti se snažili pomoct, ale spíš mi přidělávali stres. „Učíš se dost? Už jsi si zopakovala to a to?“ Nebo ta věta, která mě spolehlivě dohnala k šílenství: „Jen to vydrž, pak už bude klid!“ Klid? Vždyť jsem se cítila, jako by mi v hlavě bouchaly petardy! Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem unavená, ale oni to brali jako výmluvu. „Dělej, teď se máš učit, pak už bude času dost.“ A já se snažila. Seděla jsem nad knížkami, ale písmenka se mi slévala. Mozek už prostě odmítal přijímat nové informace.
Nejvíc mi chybělo to normální „já“. Chodila jsem s kamarádkami ven, ale jen fyzicky. Moje hlava byla jinde. Pořád jsem myslela na učení, na to, co musím stihnout. Ztratila jsem chuť na koníčky, na filmy, na všechno, co mě dřív bavilo. Bylo mi to jedno. Jediné, na čem záleželo, byla maturita. Byla jsem jako stroj, naprogramovaný na jediné – učení, učení, učení. A čím víc jsem se snažila, tím hůř mi bylo. Věděla jsem, že se něco děje. Vždyť jsem nebyla blázen. Ale bála jsem se o tom mluvit. Bála jsem se, že budu vypadat slabě, že mě nikdo nepochopí. Všichni kolem vypadali tak silně. A já? Já jsem se cítila jako rozpadající se domeček z karet.
Pak jsem si jednou povídala s kamarádkou, která na tom byla podobně. Poprvé jsem se cítila pochopená. A zjistila jsem, že nejsme samy. Že ten tlak cítí spousta lidí, jen se o tom nemluví.
Maturita nakonec dopadla dobře. Přežila jsem. S odřenýma ušima, se spoustou nervů, ale přežila. A vzali mě na vejšku. Takže všechno je v pořádku, ne? Ale nebylo. Trvalo mi měsíce, než jsem se z toho „maturitního pekla“ vzpamatovala. Než jsem se zase naučila spát, než jsem se zbavila těch úzkostí. Naučila jsem se, že je v pořádku říct si o pomoc. Že je v pořádku, když mi není dobře. A že ten tlak, který na nás společnost klade, je někdy prostě příliš velký. A proto bych chtěla vzkázat všem, kteří teď procházejí tímhle obdobím: Není to jen „jízda“. Je to náročné. A je v pořádku, když cítíte, že nezvládáte. Nestyďte se mluvit o tom, jak vám je. Se svými kamarády, s rodiči, s učiteli. Hledejte podporu. Pamatujte, vaše pohoda a klid jsou vždycky přednější než jakákoliv známka. A až to skončí, dejte si čas. Čas na to, abyste se vzpamatovali. Protože to, co jste prožili, je obrovská zátěž. A zasloužíte si klid. Protože klid, ten skutečný, nepřijde hned po maturitě. Ten si musíte vybudovat sami. A já vím, že to dokážete.
